Kdo výstavbu v Milovicích a na Božím Daru zajišťoval?

Umístění sovětské posádky v Milovicích kladlo nároky na kulturní vyžití a sociální a zdravotnické zajištění sovětského obyvatelstva. To si žádalo výstavbu dalších podpůrných budov. Výstavbu zajišťovaly takzvané „strojbat“, tak se nazývaly stavební prapory. V Milovicích zajišťoval výstavbu konkrétně 1639. samostatný stavební prapor, s číslem polní pošty 55608. Výstavbu na Božím Daru prováděl 1637. samostatný stavební prapor (p.p. 54396), který byl později přesunut do Ralska na letiště Hradčany a pak zase zpět do Milovic. Pamětníci z tohoto praporu vzpomínají na počáteční období, kdy nebyly k dispozici ubytovací kapacity a oni tak byli ubytováni ve stanech.

Strojbat ale zajišťoval pouze výstavbu velkých projektů, jako byla kasárna, panelové domy typu Kyjev, štáby, střelnice a jiné. Drobnější stavební práce si větší útvary organizovaly svépomocí a právě tento druh výstavby se stal legendou, protože se stavělo z toho „Co zrovna bylo nebo se dalo vyšmelit.“. To je třeba i případ většiny staveb na bojových postech. Protože ovšem platilo, že rozkaz se musel splnit v požadovaném termínu, vznikaly někdy neuvěřitelné stavby. Procházkou po Milovické krajině tak můžeme narazit třeba na podzemní spojový objekt, kde je izolace střechy provedena z linolea a větrací komínek tvoří kanalizační trubka. Univerzálním materiálem při budování zákopů se zase pro změnu staly pneumatiky.

Častým stavebním artiklem byly potom prefabrikáty. Nemluvíme ale pouze o zodolněných objektech. V zásadě většina sovětských staveb byla totiž typizovaných. Počínaje podzemními objekty, přes sklady, kulturní a společenské domy, prodejny a konče již zmíněnými panelovými doby typu Kyjev. Československé podniky ovšem z této výstavby nijak neprofitovaly. Prefabrikáty se totiž vozily přímo ze SSSR.

Abychom však všechnu práci nepřiklepli pouze sovětům, je nutné zmínit, že alespoň část výstavby realizovaly i československé firmy. Neznámější budovou vystavenou tuzemskými společnostmi je budova současné radnice, tehdy domu oficírů, který byl sovětské straně předán v roce 1979 jako dar.

Samostatnou kapitolou bylo pokládání dálkových kabelů. Tuto práci sice zastali Češi, ovšem důvěřováno jim bylo pouze částečně. Kabel tak sice dovedli až k patce areálu, kde ovšem musel být zakončen. Další napojení v rámci kasárna/štábu už Sověti provedli ve své režii.

Koncepce výstavby vojenských budov

Tu a tam můžete zaslechnout, kde se v Milovicích nacházela určitá stavba. Vše je ale o něco složitější. Každý větší vojenský útvar v Milovicích měl totiž své vlastní zázemí a mohl tak být zcela soběstačný. Některé útvary dokonce slovo „samostatný“ měly i ve svém názvu. Takové útvary pak disponovaly třeba i svými vlastními opravárenskými četami a i díky tomu dokázaly v praxi opravdu fungovat zcela autonomně. Příkladem je třeba veliký útvar 7. brigády vládního spojení KGB (p.p. 35707), který nespadal pod Střední skupinu vojsk SA.

A které stavby obvykle nebyly společné? V každém větším útvaru bychom našli strážnici (tu Sověti označovali jako KPP, alias karpom), kasárna, štáb, shromaždiště (tzv. buzerplac), jídelnu, marodku (tzv. medpunkt), kinosál nebo kulturák (alias club), garáže (autopark), tělocvičnu nebo opičí dráhu, učebnu nebo školicí středisko, a další podpůrné budovy.

Centrální vojenské stavby bychom pochopitelně v Milovicích našli také, ale bylo jich výrazně méně než většina lidí předpokládá. Mezi centrální stavby patřilo například centrální shromaždiště, dům oficírů, prádelna nebo pošta. Ostatní stavby sloužily především civilnímu obyvatelstvu, jednalo se o obchody, sportovní areál, školu, školku, do roku 1989 nezkolaudovanou polikliniku a podobně nedokončenou nemocnici.

O zásobování Milovic potravinami máme jen kusé informace. Pokud je ale známo, tak o dodávky hotových jídel se staraly z velké části Luštěnice, kde byla škola kuchařů a pomocné zemědělské hospodářství.

Sověti měli v Milovicích i televizní vysílač, ten se nacházel nedaleko důstojnického domu, pod který i organizačně spadal. Nejednalo se však o tvorbu samostatného programu, ale pouze o retranslaci sovětského televizního kanálu „UPST – Ústřední program sovětské televize“.
 

Likvidace po roce 1991

Řada budov však byla po odchodu sovětské armády postupně zlikvidována. Dílem proto, že jejich kvalita nebyla ani vzdáleně odpovídající našim standardům, dílem pro neekonomičnost jejich provozu a dílem pro jejich morální původ. V řadě případů ale stojí za likvidací česká strana, respektive nenechavé ruce. Rozkrádání nezabránila ani přítomnost vojenského strážního oddílu, který se skládal z 320 vojáků a 20 psů. Tento oddíl, bohužel nejen že nebránil krádežím, ale sám se na nich aktivně podílel. Nakonec tak už nezbývalo jiné řešení, než těžce poškozené budovy strhnout.

1 2 ►

Zvlášť důležité (záložní) velitelské objekty, které stály na bojových postech a byly nadzemního i podzemního charakteru, byly likvidovány sovětskou stranou při odchodu. Není žádný tajemstvím, že poslední útvary, které z ČSSR odcházely, byly právě ženisté, kteří měli za úkol likvidaci důležitých objektů. I přes to, že se nejednalo o bourací práce, likvidace měla znemožnit zjistit účel daného objektu, což se podařilo pouze částečně. Vojenská technika byla samozřejmě demontována vždy a všude. Malé objekty se likvidovaly zavezením zeminou. Velké objekty typu Mordové rokle nebo objekt 605a byly zlikvidovány tak zvaným „vyklizením na beton“. Prakticky tak zbyla jen vrata, dveře, poklopy a inženýrské sítě. Sověti ovšem nepočítali s masivním nástupem internetu a obrovským zájmem hledačů pokladů, kteří se po revoluci vyrojili. Zbylé artefakty většinou nekončily ve sběratelských aukcích, ale spíše ve sběrnách surovin, kde už je čekalo jen následné převezení do hutí.
 

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování: Jan Pramen Otto Nerad Fotografie pamětníků z odnoklassniki.ru Miloš Doležal

Komentáře

komentář(ů)