Vznik letiště

První zmínka o letišti v Hradčanech pochází z dubna 1945, kdy zde ženisté dostali za úkol upravit několik travnatých ploch pro účely hned dvou letištních ploch. Jedna se nacházela na východ od tehdejšího Kummer See, (hradčanský rybník) druhá východně od Mimoně ve směru na Hvězdov na travnaté pasece uprostřed lesního porostu.

K přesunu všech částí Schlachtgeschwader 2. pod Luftflotte 6. na Kummerské letiště na severu Čech, resp. Sudet, mělo podle rozkazu dojít kolem 28. března 1945. Avšak na konci války mělo Německo již velký nedostatek ženistů, kteří by plochy na přirozeně rovných lukách upravili.

Teprve 1. dubna přijela na tato místa ženijní vojska s několika desítkami zajatců na povozech a začala s úpravami. Přesně o Velikonocích se sletěly zbytky Schlachtgeschwader 2. V jejích řadách se od bojů v Řecku roku 1941 až do 31. července 1944 nacházel i nejvýše vyznamenávaný voják Třetí říše a pozdější plukovník Hans-Ulrich Rudel.

Ke konci 2. světové války bylo letiště poškozeno americkými i sovětskými nálety. Po ústupu zbytků Schlachtgeschwader 2 do Kitzingenu zůstaly na letišti Kummer podle soupisky materiálu II. odboru MNO ze dne 15.
května 1945 celkem 4 kusy dvoumístných pozorovacích letadel a dalších 30 kusů letadel označených jen jako lehký bombardovací stroj.
Šest letadel bylo zničeno úmyslně založeným požárem. Bylo nalezeno 18 leteckých motorů. Velké množství leteckých pum různých velikostí velký počet skříňových pum s 30 malými pumami.
Na letišti Hvězdov stálo celkem 8 stíhaček, které po provedení opravy byly schopné letu a jeden bombardér, stale ještě vyzbrojený dvěma torpédy. Skladiště bylo dosud plné munice. Čítalo 145 pum do hmotnosti 70 kg, 90 pum nad 70 kg a cca 100 kusů skříňových pum s 24 malými pumami. Nechyběl ani nespecifikovaný počet nábojů do palubních děl a mnoho dalšího leteckého a výzbrojního materiálu.
 

Poválečné období

Zájem armády, tentokrát československé, o travnatou plochu Hradčanského letiště neopadá ani po válce. V březnu 1946 je rozhodnuto o umístění základny vzdušného výcviku. V roce 1948 bylo pro výstavbu vojenského letiště odlesněno celkem přes 300 ha území. V roce 1949 byla obec Kummer am See přejmenována na Hradčany a byl zde vystavěn tábor pro posádku výstavby letiště.

V červenci roku 1951 dochází v Hradčanech k výrazným a pro následující desítky let nevratným změnám. Z obce, která byla před válkou synonymem pro rekreaci a v krátkém poválečném období se snažila jako letovisko opět prosadit, je vystěhováno civilní obyvatelstvo a správu obce definitivně přejímá vojenská správa. Téhož roku, je rozhodnuto o umístění vrtulových bombardérů v Hradčanech a vzniká zde 46. bombardovací letecká divize (VÚ 6806).

V roce 1951 je potom zahájena výstavba betonové přistávací dráhy, dokončena je roku 1954. V těchto letech se na letišti Hradčany také objevují první proudové letouny, konkrétně v licenci vyráběné Migy-15. V roce 1951 tak zaniká letovisko Hradčany a rodí se letiště Hradčany.
 

Stav po roce 1968

Druhý zlom v historii letiště přichází s 21. srpnem 1968. Toho dne končí nejen mnohé naděje, ale i působení Československé lidové armády na letišti Hradčany. Po dalších dvacet let je zdejší letiště určeno pro „dočasný pobyt sovětských vojsk“. Paradoxem je, že právě na letišti Hradčany měla bratrská vojska invazi shodou okolností maximálně usnadněnou. Sověti totiž byli na cvičení v Hradčanech už v květnu 1968 a tak byla jejich znalost terénu a místích podmínek víc než dobrá. O navádění invazních letounů na přistání se tak v noci 21.srpna postaral jediný vrtulník Mi-1.

Mezi lety 1968 a 1991 jsou v Hradčanech sověti pevně usazeni. Na letišti bychom v té době našli 236.stíhací bombardovací letecký pluk, nebo část 131.smíšené letecké divize. Pokud to vyjádříme v šíslech, celkem je ke konci 80-tých let na Hradčanském letišti umístěno okolo 33 vrtulníků MI-24 a zhruba 44 stíhaček MIG-21.

V průběhu téměř 23 let působení sovětských vojsk dochází k výraznému rozvoji letiště i souvisejících budov a letiště získává svou současnou podobu. 2500 metrů dlouhá dráha byla v osmdesátých letech v rámci celkové rekonstrukce letiště rozšířena, aby zde mohla přistávat i největší vojenská letadla. Později se dokonce objevily neověřené spekulace, že byla dráha rozšířena pro potřeby záložního letiště sovětských raketoplánů.

1 2 3 ►

Podél pojížděcích ranvejí souběžných s hlavní dráhou jsou ve skupinách rozmístěny desítky maskovaných ÚL (lidově Úlů), tedy zodolněných úkrytů letadel. Vrata úlů byla stavěna podle českých výkresů a norem, měla také svůj vlastní elektrický pohon. Na pancéřových vratech bývalo vždy uvedeno číslo Úlu a číslo stroje. Dnes už ale po těchto nápisech pochopitelně není ani stopy. Mnohatunová vrata úkrytu jsou usazena na kolejnicích. Jejich otevírání fungovalo samospádem, takže k výjezdu letounu stačila v případě potřeby jen minimální obsluha. Zavření vrat bylo ovšem výrazně náročnější. K tomu byl totiž zapotřebí minimálně automobil, v ideálním případě naviják. V sovětském pojetí ale pravděpodobně stačilo navelet dostatečně velkou skupinu vojáků.

1 2 ►

Z vnitřního vybavení úlů dnes už celkem nepřekvapině mnoho nezbylo. Jediné co se naštěstí dochovalo jsou nápisy citující vojenské předpisy, nebo upozorňující obsluhu na zásadní pravdy. Legendárním se mezi návštěvníky letiště například stal pokyn: Před nastartováním motorů otevři dveře! Kolik vojáků nesplnění tohoto pokynu stálo život se ale asi nedozvíme. Sověti počty nehod zásadně nezveřejňovali a syndrom nezveřejňování jim vydržel dodnes.
Mezi Úly i ve valech u hlavní ranveje letiště můžeme najít řadu jednoduchých úkrytů pro hotovostní piloty a pozemní personál. Tyto úkryty ale mohly sloužit pouze pro přežití účinků případné tlakové vlny, a to pouze v tom lepším případě. Většina krytů je sestavena z prefabrikovaných dílů, které jsou zasypány zeminou. Některé z úkrytů měly dokonce jen protiplynová vrátka. Stejně jako všude v bývalém vojenským výcvikovém prostoru Ralsko, i zde bychom zbytky vybavení hledali jen marně. Pouze občas jsou k vidění pozůstatky rozvodů. Málokdo ovšem ví, že letiště Hradčany mělo i své záložní velitelské stanoviště, které bylo ovšem později řízeně zlikvidováno odstřelem.

Snad každého z návštěvníků letiště dnes zarazí nepřítomnost řídící věže letového provozu. Někteří za ni mylně pokládají Revizní stanice letiště Hradčany, která ale sloužila k měření a revizi motorů letadel a s řízením letového provozu nikdy neměla nic společného. Pravdou je, že i hradčanské letiště mělo řídící věž letového provozu a to až do června 1998, kdy v ní neznámý vtipálek odpálil blíže nespecifikovanou trhavinu. Budova byla poškozena natolik, že nezbývalo nic jiného, než provést její demolici.
 

Na ekologii Rusové nikdy příliš nehleděli a tak zatím co munice byla skladována v betonových úkrytech, část paliva byla skladována pod širým nebem, v nastohovaných kovových sudech, chráněné jen protivýbuchovými valy.
 

Stav po roce 1991

Bývalé vojenské letiště, s přistávací dráhou dlouhou 2500m, dnes prožívá podivný konec své existence. Uskutečnil se zde jeden z ročníků festivalu CzechTek. Občas je využíváno pro motorkáře a tuning srazy. Je základnou pro zloděje automobilů z širokého okolí. Natáčely se zde filmy Stalingrad a Tmavomodrý svět, občas některého z politiků napadne, že by nebylo špatné využít je jako sluneční elektrárnu. Jediní kdo zachraňují leteckou tradici letiště Hradčany jsou tak majitele ultralightů, provozovatelé paragaidingu a fandové leteckých modelů. Je to smutý konec letiště, které se mohlo pyšnit jednou z nejdelších drah v Evropě. Smutný konec letiště, které, nebýt neschopnosti politiků rozhodnout o jeho bodoucnosti, mohlo sloužit třeba jako opravna leteckých motorů. To co nám však nikdo vzít nemůže, jsou vzpomínky na krásnou okolní krajinu letiště.
 

Dokumentární film

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Místopředseda spolku Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz. V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům. Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování: Václav Bilický – www.expozice-ralsko.estranky.cz Laco Lahoda – www.podzemi-cma.cz
Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

Komentáře

komentář(ů)