Dispozice areálu

GPS souřadnice: 50.0750481N, 14.0794361E
Dnes silně zdevastovaný areál, byl dříve tvořen dohromady 24 stavbami, které měly především obslužný charakter. Areál se skládal z vnější části, kde byly především garáže a z vnitřního, přísně střeženého areálu.

Obrana perimetru byla v roce 1972 tvořena trojitým plotem. Nebyla to náhoda, v tomto roce totiž objekt převzalo vojenské zpravodajství. Třetí plot byl kontaktní – elektrický s napětím 400 voltů, ten byl však zapnut pouze za bojové pohotovosti.
Za mírového stavu byla obrana tvořena detekčním drátem a několika SUPy – samostatně útočícími psy. Ti byli v areálu dohromady čtyři. Občas se objevují také spekulace, zdali mezi 2. a 3. plotem nebyly, v několika prostorech, použity také pyrotechnické nástrahy.
Uvnitř vnitřního areálu se nacházely čtyři železobetonové pevnůstky pro střelce. Střílny byly namířeny směrem k objektu. Ještě v letech 2006 zde byly k nalezení zbytky neznámého zařízení, které bylo zřejmě předchůdcem prvních infra závor.
Jak už jsme zmínili, nejpřísnější ostraha zde byla v 70. letech a na počátku let 80., kdy objekt hlídali strážní v černých kombinézách se samopaly. V těchto letech zde ostrahu nevykonávali vojáci základní služby, ale profesionálové.
Aby stráž ve vnějším areálu Studánky vykonávala službu řádně, měl každý strážný klasickou „píchačkovou“ kartu a během směny musel mít nejméně jedenkrát odpíchnuto na hodinách, které byly umístěny v nejvzdálenějším místě areálu.
Způsob ostrahy se radikálně změnil na konci 80. let, kdy objekt přešel zpět pod Ministerstvo národní obrany. Službu pak vykonávali vojáci základní služby.

Určení objektu

Areál byl vystavěn v roce 1954. V tomto období patřil pod Ministerstvo národní obrany. K největšímu zlomu však došlo v roce 1972, kdy byly dobudovány obslužné budovy a celý areál přešel pod „VI. správu Ministerstva vnitra – III. odbor“. Ta zde působila až do druhé poloviny 80. let. Jednalo se o vojenskou kontrarozvědku, která v té době byla součástí StB (Státní bezpečnosti) – spadala tedy pod Federální ministerstvo vnitra. Na její žádost byl vybudován i elektrický plot a znatelně posílena ostraha celého areálu.
Koncem 80. let areál spadal pod vojenský útvar 3255 a nesl označení RVS1 – Studánka – Unhošť. Areál přešel z užívání FMV pod Ministerstvo národní obrany, které zde provozovalo radiové vysílací středisko sítě Generální štábu. Středisko bylo řízené dálkově z RPS Drahelčice a nevedlo mírový provoz. Fungovalo by tedy pouze za branné pohotovosti státu. Lze předpokládat, že k tomuto účelu by sloužila technika zaparkovaná v garážích. V celém areálu je totiž dodnes jen jediné místo, kde se nachází pouze jediná patka, pro uchycení antény.
 

Objekt RVS

I když s jistotou nevíme, po jakou dobu zodolněný objekt jako vysílací stanice sloužil, pro zjednodušení ho ale tak budeme nazývat. Srdcem celého areálu je nadzemní monolitický železobetonový bunkr, tvořený přízemím a prvním patrem. V případě přízemí se jedná technologické zázemí. Celé první patro slouží jako vysílací sál.

Konstrukce objektu odpovídá prototypům objektů z 2. světové války. Jednalo se o konstrukci tzv. „dóm bunkru“, který je vysoce odolný proti leteckému bombardování. Podobná konstrukce byla použita ve 2. sv. válce pro ukrytí štábních vlaků, ponorek nebo železničních děl. Celý objekt je, zjednodušeně řečeno, jakousi hromadou železobetonu, která je tvarována tak, aby se přes ni případná rázová vlna přehoupla.
Objekt měl dva vstupy. Střecha, respektive horní část stěn objektu, obsahuje konstrukci pro uchycení maskovacích sítí.

Přestože se jedná o poválečnou konstrukci, uvnitř bychom našli technologie, které odpovídají začátku 90. let. Vybavení objektu bylo tedy s jistotou na konci 80. let modernizováno. Byl zde například kompresor klimatizace nebo silný agregát ČKD o výkonu 288kW, což je na podobný objekt nadstandard. Našli bychom zde i filtroventilaci s regenerací vzduchu, tlakové lahve nebo ovládání elektrického plotu. Vodní nádrž byla umístěna jak pod podlahou objektu, tak mimo objekt. Vodárnu pro celý areál skrýval jeden z objektů ve vnějším perimetru areálu. Nechyběla taktéž tlumící jímka plná štěrku, jejímž účelem bylo rozptýlit tlakovou vlnu.
Jediné, co modernizováno nebylo, byla klimatizace. Do objektu by se totiž už novodobá chladící jednotka nevešla. Využilo se tedy starého systému chlazení, kdy kompresor stlačoval chladící kapalinu (freon), čímž došlo k zahřátí kapaliny, ta byla následně pod tlakem vedena do výměníku tepla (kondenzátor), kde se zchladila. Zchlazená kapalina byla vedena do výparníku, kde došlo k rozptýlení kapaliny a k velkému poklesu tlaku, čímž se kapalina ještě více zchladila. Výparník tedy fungoval jako chladič. Přes tento chladič foukal ohřátý vzduch, který byl nasáván z vysílacího sálu a tak došlo k jeho zchlazení. Tento zchlazený vzduch se následně znovu použil na chlazení technologií v sále. Kapalina z výparníku putovala zpět do kompresoru, kde se znovu stlačila a celý okruh se opakoval. Okruh klimatizace bylo možné otočit (z výparníku se stal kondenzátor a z kondenzátoru výparník) a došlo tak naopak k vytápění objektu.
V druhém patře byly vysílací technologie, ty si však armáda před opuštěním objektu samozřejmě odvezla. Zůstaly tu po nich pouze výstupy koaxiálních kabelů a několik málo dalších fragmentů. Kabelové průchodky ve zdech však sloužily pouze pro vzdušné vedení a po omezenou dobu. Později, s příchodem koaxiálních kabelů byly kabely vyvedeny kabelovým kanálem v podlaze.

1 2 ►

Zánik vysílacího střediska

Mezi lety 2000 a 2001 byl objekt součástí Základny komunikačních a informačních systémů AČR, v roce 2002 byl ale jeho provoz definitivně ukončen. Následně se několik let řešil převod majetku. Byly zde i pokusy z hlavního objektu udělat muzeum, nakonec ale žádný ze záměrů nebyl realizován. Mezitím z objektu mizelo veškeré zbývající vybavení a budovy byly použity jako zástava bance. Nyní je areál silně zdevastován a betonové torzo objektu je znepřístupněno. Pozemky mají v budoucnu být použity jako stavební parcely.
 

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování: Luboš Dokulil Laco Lahoda (CMA) – www.podzemi-cma.cz forum.fortifikace.net

Komentáře

komentář(ů)