Plánek RVS Hradešín

 

Dispozice areálu

GPS souřadnice: 50.1086833N, 14.7095964E
Objekt v Jirnech nebyl nijak velký. Kasárenský areál obsahoval, dílny, garáže, podzemní nádrže na PHM, psinec a několik antén a samotný objekt RVS. Samotná anténní pole byla umístěná mimo areál a jejich rozloha byla 40ha. K vidění zde bylo několik druhů antén, například příhradové kotvené stožáry, velké a malé rhombusy, širokopásmový dipól a ve výstavbě byly i logaritmicko periodické KV antény. V okolí areálu lze najít i zářezy v terénu, které zřejmě sloužily jako okopy pro techniku. Nechyběl obranný perimetr.

1 2 ►

Radiové vysílací středisko

Objekt RVS v Jirnech byl projektován v padesátých letech, čemuž odpovídají jeho dispozice. V osmdesátých letech prošel areál rekonstrukcí. Jednalo se však pouze a drobné dispoziční změny uvnitř objektu.
Rozdíly oproti novým typům RVS jsou patrné na každém kroku. V Jirnech chybí třeba montážní vstupy pro dopravu rozměrného materiálu, klimatizace, odmořovací smyčka, ale i třeba magnetické zámky na dveřích. Dodatečně byl přidán pouze magnetický zámek na vstupní mříž do podzemního objektu. V nových objektech také najdeme důmyslnější filtroventilaci či až jednou tak výkonné generátory.

Vysílací středisko bylo bezobslužné a ovládané z RPS Kunratice. V případě nouze mohlo být RVS ovládané i z velitelského stanoviště, běžná praxe to však nebyla. Uvnitř objektu bychom našli pouze 1 velitele směny, 1 mechanika a 1 operátora. Směna v objektu trvala 24 hodin.

Uvnitř zodolněného bunkru RVS nalezneme vzduchotechnickou část, energetickou část, vysílací sál, ale i zázemí pro obsluhu, jako je například WC, osobní skříňky. Nechybělo ani malé vodní hospodářství, které nejprve obsahovalo pouze z povrchu plněnou nádrž. Později byla vyvrtána i vlastní studna, která byla doplněna vodárnou, čerpadlem, filtry a vodojemem.

1 2 ►

Vzduchotechnická část v sobě obsahovala především tlakový uzávěr, hrubé a jemné prachové filtry, ale třeba i kolektivní filtry, které chránily obsluhu před otravnými látkami. Vzduch byl totiž nasáván mimo objekt. Vzduchotechnika nesloužila pouze lidem, ale i technologiím, které bylo třeba řádně chladit. Zajišťovala také odvětrávání vzduchu z objektu. Odvětrávání bylo vedeno do malých komínků mimo objekt, aby došlo k co největšímu rozptýlení ohřátého vzduchu. Teplo z vysílačů bylo totiž výrazným demaskujícím prvkem.

1 2 ►

Energetická část byla tvořena elektrickou rozvodnou, náhradním zdrojem elektrické energie a akumulátorovnou. V případě bojové pohotovosti se musel objekt odpojit od veřejné napájecí sítě a napájení přešlo na diesel agregát Škoda o výkonu 80kW, ten měl spotřebu nafty 8 – 10l na hodinu a startoval se stlačeným vzduchem z lahve na boku. Jako záloha sloužil mobilní DA 30kW, s osmiválcovým motorem z Tatry 603, který byl venku pod přístřeškem.

1 2 ►

Vysílací sál byl samozřejmě centrem celého objektu, v jeho středu bychom nalezli ovládací panel pro obsluhu. Vedle něj byl i kontrolní přijímač. Na krajích místnosti bychom zase nalezli vysílače o výkonu 200W, 1kW až po 5kW. V místnosti bylo ještě jedno důležité zařízení, anténní přepojovač, za jehož pomoci se obsluha připojovala k jednotlivým anténám nebo polím. Podle vyprávění pamětníka byly některé antény směrovány i na Moskvu, Varšavu, Berlín nebo Budapešť. Z použité techniky se zde v 60. letech vyskytovaly vysílače R102, R118, R830, a Kuv 3/5, který byl později nahrazen vysílačem sovětské provenience o stejném výkonu. Jako kontrolní přijímač sloužil R250.

Vysílané informace

Spojení se udržovalo dvoje, telegrafie – morse a fonie.
 
Telegrafie běžela sice nepřetržitě 24 hodin, ovšem pouze cvičně. Byly vytvořeny tabulky, které napodobovaly zašifrované zprávy. Telegrafista v přijímacím středisku, tabulku odeslal a vzápětí ji přijal od svého protějšku ve vysílací stanici. Následně se kontrolovala shoda. V případě ostrého použití by provoz fungoval stejně, jen tabulka by přišla prostřednictvím dálnopisu z VS a odpověď by byla do VS předána stejnou cestou.
Jednalo se zřejmě o zálohu pro případ velkého rušení. Radista by pouze místo u výstupu na vysílač seděl u dálnopisu. I tento způsob komunikace procházel pravidelným ověřením funkčnosti. Průběh ověřování byl ale trochu odlišný. U dálnopisu seděl operátor, který četl tak zvané „vozduchy“ (pozice letadel z planžetů) a po telefonní lince je hlásil na VS.

Fonie se zpravidla prověřovala denně. Na pokyn z VS byly v příslušném středisku zapnuty vysílače, následně bylo navázáno a tak zvaně odladěno spojení. Na kabelovém závěru byla linka přepojena na VS, kde DOZOR provedl zkoušku, a spojení bylo ukončeno. Rozhovor byl veden výhradně v kódovaných slovech, obzvlášť veselé podle pamětníků bylo, když se občas po nějaké chvilce dohadování, co že je to na druhé straně za blba, zjistilo, že směna o půlnoci zapomněla překódovat tabulku.
Dále bylo také testováno vysílání pro „Svitavy“. Zařízení „SVITAVA-75“ bylo svolávací zařízení pro vojáky z povolání. V podstatě fungovala tak trochu podobně jako klasický pager. Jeho účelem bylo svolat vojáky při bojové pohotovosti nebo případné mobilizaci státu.
Jednou z linek, které si zaslouží pozornosti, byla tak zvaná „Stovka“. Jednalo se totiž podle všeho o vševojskovou linku, jejímž prostřednictvím se vyhlašovala mobilizace. I když byly linky každého půl roku přečíslovány, této lince číslo 100 v nějaké podobě vždy zůstalo.
 

Ukončení provozu

Provoz v Jirnech byl ukončen v roce 1999, armáda však objekt díky dálkovému kabelu využívala až do roku 2002. Znamená to tedy, že objekt byl stále aktivní i po výstavbě „nové sítě“, byl tedy její nedílnou součástí a sloužil jako záloha, kdyby došlo ke zničení jedné z „nových stanic“. Po ukončení armádního využití byl objekt armádou prodán a dnes je ve vlastnictví soukromé osoby. Z budovy kasáren je obytný dům, podzemní objekt zůstal v původním stavu.
 

Dokumentární video

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování: Petr Kymla Pavel Poupa Luboš Dokulil Majitelé RVS Jirny http://forum.fortifikace.net

Komentáře

komentář(ů)