Složení sítě PVOS

Síť se skládala z ústředního velitelského stanoviště, přijímacího střediska a vysílacích stanic. Síť navíc můžeme rozdělit na starou část a novou část.

Důležité objekty „staré“ síťě
ÚVS – objekt K-16 (zodolněný jednopodlažní objekt)
GPS: 50.0707778N, 14.3908481E
Poznámka: ÚVS zde bylo do roku 1981, poté přestěhováno do Brandýsa nad Labem.

ZVS – Vidovice – GPS: 49.9290472N, 14.6675333E
TVS – Kosoř – GPS: 49.9875503N, 14.3180511E

Přijímací středisko – Kunratice – GPS: 50.0129519N, 14.4917697E – (zodolněný objekt)

RVS Satalice – GPS: 50.1218778N, 14.5801431E – (nezodolněno)
RVS Hradešín – GPS: 50.0356567N, 14.7547897E – (zodolněný objekt)
RVS Jirny – GPS: 50.1087317N, 14.7095178E – (zodolněný objekt)
RVS Dřevčice – GPS: 50.1624500N, 14.6372778E – (nezodolněno)
RVS Libeř – GPS: 49.9303486N, 14.4749653E – (zodolněný objekt)

Důležité objekty „nové“ sítě
ÚVS – Brandýs nad Labem (zodolněný třípodlažní objekt)
GPS: 50.2213097N, 14.6843708E
Poznámka: ÚVS zde bylo od roku 1981. Od roku 1999 je zde ANCC (Národní středisko řízení a velení), patří do sestavy 26. brigády velení, řízení a průzkumu Stará Boleslav.

ZVS – objekt K-16 (zodolněný jednopodlažní objekt)
GPS: 50.0707778N, 14.3908481E
Poznámka: ÚVS sem bylo přesouváno, pokud probíhala údržba v Brandýse. Ta probíhala vždy 1x do roka v letních měsících a trvala 14 dní.

Přijímací středisko – Kostelec nad Labem – GPS: 50.2224031N, 14.5987150E – (nezodolněno)

RVS Chloumek – GPS: 50.3890333N, 14.9366611E – (zodolněný objekt)
RVS Benátky nad Jizerou – GPS: 50.2996906N, 14.7616658E – (zodolněný objekt)
+ objekty staré sítě

Umístění útvaru
1961 – 1981 Praha, Kasárny Jana Žižky z Trocnova
1981 – 1989 Stará Boleslav, Jaselská kasárna
1989 – 1990 Klecany

Další objekty útvaru 7509

Radiový prapor 17. stíhacího a spojovacího pluku 7. letecké armády PVOS nebyl tvořen pouze výše zmiňovanými objekty. Pro zajištění jeho správné funkce bylo potřeba zbudovat i další objekty, jako jsou například dílny, školící zařízení, sklady nebo i pomocné zemědělské hospodářství. Pro úplnost dodáváme, že některé objekty nesloužily svému účelu po celou dobu existence sítě, ale byly její součástí pouze po určitě časové období.

Středisko Bohnice – zde se školili všichni mechanici ve dvouměsíčním kurzu, zakončeném zkouškami. Dále se zde školilo v pokračovacím kurzu cca po 3/4 roce. Středisko Bohnice bylo vybaveno jednak KV vysílači R 118 a R 102 a dále VKV radiostanicemi pro I. letecké pásmo. Středisko bylo umístěno v nynější budově č. 36 v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice.

Satalice – jedno ze středisek se nacházelo i v pražských Satalicích, kde byla budova sdílena s pošťáky, posléze se Správou radiokomunikací. Místní pamětníci si určitě vybaví anténní pole s dominantními, původně 110m vysokými stožáry a řadou horizontálních (Naděněnkových) dipólů. Provozovala se zde jak spojení vnitrostátní – meteosprávy nebo spojení s letouny. Ale i spojení mezinárodní, kde udané směry byly třeba Moskva, Minsk, Waršava a Vladivostok. Jako kuriozitu lze zmínit i fakt, že protějšky hlásily, proč posíláme několikrát stejné zprávy bez jejich vyžádání. Důvodem bylo to, že výkon vysílače byl velmi vysoký a odrazem pod ionosféry šel dvakrát okolo Země. Tyto vinikající výsledky byly údajně proto, že v zemi pod anténami (protiváha) jsou zakopány tuny měděných pásků.

Karlín – zde se nacházely spojařské dílny, služebny s dálnopisy, a morse linky. Do Karlína dojížděly také radistky na odposlechy. Byl zde i dozor nad spojením.

Vidovice a Čestlice – Vidovice sloužily až do konce 70. let jako záložní velitelské stanoviště sítě PVOS. V Čestlicích se nacházela spojovací rota s radiovou četou, která obsluhovala mobilní stanice. Její součástí byla i četa „linkařů“. Rota spadala pod spojovací prapor, který sídlil v kasárnách na Pohořelci. Při poplachu se většinou vyjíždělo se stanicí R-824 k Vidovicím, do prostoru učňovské školy aranžérek. Tam byla v dřevěném objektu K20 stabilní stanice R-824, s trvalou obsluhou. Za pomoci metalickém vedení se vysílalo i ze zámečku ve Vidovicích, kde byl planžet. Vidovicím a Čestlicím se však říkalo „vykřičený ranč“. Jejich součástí bylo totiž i pomocné zemědělské hospodářství, kde se chovala prasata a posílali se sem vojáci s průšvihy. V pozdější fázi nebylo u těchto dvou „rančů“ spojení 17. leteckého spojovacího pluku prioritou.

S síti 17. spojovacího pluku patřilo i jedno malé středisko, kdesi u Brna. Jeho přesné umístění však zatím ještě neznáme.
 

Modernizace sítě

Poté, co došlo v roce 1981 k přestěhování velitelského stanoviště do Brandýsa nad Labem, přestěhovalo se přijímací středisko do nedalekého Kostelce nad Labem. Přesto bylo přijímací středisko v Kunraticích i nadále využíváno, stejně tak jako stará síť vysílacích stanic. Jednou za rok se dělala v Boleslavi měsíc údržba a provoz se přesunul do K16 – s RPS v Kunraticích. V případě zničení VS v Boleslavi měl provoz také okamžitě přejít na objekt K16. Pro tento případ byla v RPS Kunratice připravena stálá posádka v počtu 4 mužů, 2 radisté + 2 mechanici a k tomu několik „roťáků“, kuchař, topič, řidič. Od září 1990 byla do areálu v Kunraticích přestěhována praporčická škola radistek. Dodejme ještě, že v rámci vysílání podle všeho také existovala možnost přímého provozu, tedy vysílání, z VS přímo na vysílače. O běžnou praxi ale nešlo.
 

Způsob realizování přenosu

Spojení se udržovalo dvoje, fonie a telegrafie – morse. Telegrafie běžela sice nepřetržitě 24 hodin, ovšem pouze cvičně. Tento provoz probíhal následně. Byly vytvořeny tabulky, které napodobovaly zašifrované zprávy. Telegrafista, který seděl na přijímacím středisku, tabulku odeslal a vzápětí ji přijal od svého protějšku ve vysílací stanici. Následně se kontrolovala se shoda. V případě ostrého použití by provoz fungoval stejně, jen tabulka by přišla prostřednictvím dálnopisu z VS a odpověď by byla do VS předána stejnou cestou.
Jednalo se zřejmě o zálohu pro případ velkého rušení. Kdyby nebylo možné použít dálnopisný provoz, byl nastaven stejný systém jako výše uvedený. Radista by pouze místo u výstupu na vysílač seděl u dálnopisu. Tento způsob komunikace procházel také pravidelným ověřením funkčnosti. Průběh ověřování byl ale trochu odlišný. U dálnopisu seděl operátor, který četl „vozduchy“ (pozice letadel z planžetů) a po telefonní lince je hlásil na VS.

Fonie se zpravidla prověřovala denně. Na pokyn z VS byly v příslušném středisku zapnuty vysílače, následně se navázalo a tak zvaně odladilo spojení. Na kabelovém závěru se linka přepojila na VS, kde DOZOR provedl zkoušku, a spojení bylo ukončeno. Rozhor byl veden pouze v kódovaných slovech, obzvlášť veselé podle pamětníků bylo, když se občas po nějaké chvilce dohadování, co že je to na druhé straně za blba, zjistilo, že směna o půlnoci zapomněla překódovat tabulku.
Dále se testovalo vysílání pro „Svitavy“, aby se dalo ověřit, jestli jsou na příjmu. Další zajímavá linka byla tak zvaná „Stovka“, i když byly linky každého půl roku přečíslovány, této lince číslo 100 v nějaké podobě vždy zůstalo. Jednalo se totiž podle všeho o vševojskovou linku, jejímž prostřednictvím se vyhlašovala mobilizace. U přijímače se držela služba nepřetržitě a mívalo prý velmi nepříjemné následky, když obsluze unikl kontrolní telegram.

Jako záloha kabelového spojení bylo použito radio-reléové spojení. Staré objekty měli RDM a nové KPR. Jednalo se o relativně úzký paprsek s nízkým výkonem, který nebylo prakticky možné zaměřit a rušit. KPR a byla to moderní verzí klasické RDM a z pohledu uživatele šlo o obrovský rozdíl. KPR totiž byla absolutně bezobslužná (nemluvě o velikosti).

Ve vysílacích stanicích se ale vykytovaly i další typy spojení. Například vysílače pracující na krátkých vlnách. Nevýhodou KV (krátké vlny) vysílačů ovšem byla charakteristika vysílání. Jejich provoz byl totiž všesměrový, případně široce směrovaný s velkým vyzařovacím výkonem, pro spojení na velké vzdálenosti. Oproti tomu RR (radio-reléové) a RRTF spoje byly určeny pro přenos dat mezi dvěma danými body (tzn. musely na sebe vidět).
 

Zánik sítě

Síť PVOS definitivně zanikla v roce 1999. RVS „staré sítě“ byly rozprodány do osobního vlastnictví. RPS V Kunraticích bylo zbouráno, včetně zodolněného podzemního objektu. Objekt VS K16 v Duškově ulici dodnes vlastní armáda, stejně tak jako objekty „nové sítě“ v Chloumku a Benátkách.
 

Dokumentární video

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování: Pavel Poupa Pavel Konvalinka krabat http://forum.fortifikace.net/ http://forum.valka.cz/

Komentáře

komentář(ů)