Výstavba

GPS součadnice: 49.2966861N, 15.4882275E
Na pokyn investora akce, kterým byl Štáb civilní obrany města Brna, proběhly v roce 1967 první průzkumy lokality. Samotná výstavba byla zahájena v roce 1969 a zajišťoval ji podnik Průmyslové stavby Jihlava. Při stavbě bylo odvezeno nákladními automobily na 50 tisíc kubických metrů zeminy do okolí Třeště. Stavební výkop čítal úctyhodných 30m. Zřejmě právě z toho důvodu byla stavba mezi místními označena výrazem „Jáma“.

Kolaudace objektu proběhla v roce 1974, avšak neobešla se bez komplikací. Největším problémem bylo odizolování objektu a tedy pronikání vlhkosti. Projektant navrhnul pouze kanalizační jímky, ale už nedomyslel nutnost nuceného odčerpávání vody do kanalizačního řadu, s ohledem na jejich hloubku a hloubku veřejné kanalizace. K objektu tak musela být vyražena 350m dlouhá štola, která odváděla vodu z jímek. Pro fungování celého odvodňovacího systému byla nainstalována i kalová čerpadla.

Třešť ale není jen podzemní objekt samotný. K objektu bylo nutné dostavět podpůrné budovy, které tvořily především dílny, garáže, sklady, anténní pole či nádrže. Do stráně v severní části objektu byla uložena záložní nádrž na 40 tisíc litrů nafty, pro případ, že by došlo k vyprázdnění nádrže v objektu. Anténní pole, původně umístěné v těsné blízkosti objektu, sloužilo pouze pro příjem informací. Při přebírání objektu do správy HZS však bylo odstraněno. Radiové vysílací středisko v obci Stonařov pak sloužilo k samotnému vysílání, avšak pouze za předpokladu, když by došlo k přerušení komunikace po kabelu.

Konstrukce a odolnost objektu

Spodní patra objektu jsou tvořena konstrukcí z monolitického betonu s tloušťkou stěn 40cm. Od povrchu dělí spodní patra 1,6 metru tlustá železobetonová konstrukce, která tvoří rozpraskovou desku. Vchody do podzemního patra jsou osazeny tlakovými a plynotěsnými dveřmi. Rozloha každého z pater činí cca 1480m2, objekt má 2 podzemní patra. Pod 2. patrem se ale nalézá další prostor. V něm je umístěno vodní hospodářství s úpravnou vody, čerpadly a nádrže.

Dvě nadzemní patra objektu v sobě ukrývají kanceláře, kuchyni s jídelnou, sociální zařízení ale také skladové prostory pro materiál CO. Tento prostor není zodolněn, poskytuje však ochranu proti plynům a aerosolům a to především díky filtroventilaci, která dokázala v budově vytvořit přetlak.

Kanalizační stoka je vyztužena betonovým nástřikem, revizní šachta stoky je osazena protitlakovým poklopem a tlakovými uzávěry. Z bezpečnostních důvodů je stoka ukončena několik metrů před stěnou objektu, z úkrytu do ní vedou jen výstupy kalových čerpadel.

Objekt sám o sobě není nijak zvlášť odolný, s přímým zasažením objektu se zde nepočítalo. Naopak utajení objektu byla věnována zvláštní péče. Objekt byl zvenčí kamuflován jako sklad zeleniny. Do objektu dokonce zajížděla skříňová auta s nápisem ovoce, zelenina. Nutno ovšem podotknout, že i toto maskování mělo své trhliny. Šlo totiž, alespoň z počátku, nejspíš o jediný sklad zeleniny s anténním polem na světě.
 

Určení objektu

Abychom pochopili, k čemu objekt v Třešti soužil, musíme pochopit, jak celý systém Civilní obrany vlastně fungoval. Civilní obrana měla připravený systém velitelských stanovišť. Svá velitelství mělo jak celé Československo, tak jednotlivé kraje, okresy, velká města i třeba jednotlivé podniky. Šlo tedy vlastně o síť, která měla v krizové situaci nahradit fungování civilní správy i výrobních složek.

Objekt 7-S v Třešti plnil funkci hlavního velitelského stanoviště (HVS) pro štáb okresu (ŠTOK) CO Jihlavského kraje. Hlavní náplní práce ŠTOK CO bylo řízení jednotlivých oddílů (služeb) CO, řízení evakuací, komunikace se štáby objektů (ŠTO) a štáby měst (ŠTM) v daném okresu. Veškeré informace byly předávány na nadřazený stupeň velení, kterým byl štáb kraje (ŠTK). Nejvyšší funkci zde vykonával velitel CO okresu (náčelník štábu CO okresu), což byl povětšinou předseda Okresního národního výboru (ONV).

Objekt v Třešti je však zvláštní hned z několika důvodů. Jedním je skutečnost, že se jednalo o experimentální stavbu, kdy byly vzaty v úvahu dosavadní zkušenosti s předchozí generací pracovišť. Třešť však není unikátní stavbou, dříve již byly postaveny ještě další dvě stavby podobné koncepce.
Velkou podivností je však úkrytová kapacita s počtem 250 osob, zatímco v jiných úkrytech pro ŠTOK čítalo osazenstvo 110 – 130 osob. S největší pravděpodobností mohla být zbývající úkrytová kapacita využita pro ukrytí funkcionářů z řad KSČ, nejspíš ale především opět na úrovni kraje či okresu.
 

Prohlídka úkrytu – nečistá část spodního patra

Nestandardně do bunkru vcházíme bojovým vstupem. Skleněná stavba by sama o sobě nebudila pozornost, kdyby nebyla vybavena střílnou, což je u civilní obrany veliká podivnost. Hned na začátku můžeme vyvrátit jeden z mýtů o objektu. Výtah, který zde vidíme, uvezl pouze několik osob, nikoliv nákladní automobil. Výtahem se ale přímo do bunkru nedostaneme. Jede jen jedno patro pod zem, do prostoru před bunkrem. Od výtahu tedy musíme do bunkru samotného dojít pěšky. Prostor před vchodem je vybaven plynovými dveřmi, zvonkem a dorozumívacím zařízením. Za ním následuje zalomené schodiště, které zároveň tvořilo ochranu proti rázové vlně.

Sestupujeme o patro níž a dostáváme se do tzv. nečisté části objektu. Zde je umístěna část technologického zázemí pro chod bunkru. Svou mohutností zaujme kotelna, se dvěma kotli na lehký topný olej. Hned za ní se nachází dvě nádrže, každá o objemu 27 000l. Dodejme, že plnění nádrží LTO zde probíhalo z povrchu, většinou samospádem, pouze občas bylo nutné použít čerpadla.

Filtrovna zdejšího objektu. K nalezení tu jsou jak staré osvědčené technologie, tak i prvky, které ve starší generaci úkrytů nenaleznete. Kolona začíná tlakovými uzávěry s kovovou membránou (TUKM). Následují hrubé prachové filtry (HPF), nad kterými jsou vestavěny sprchové hlavice, které umožňovaly pročištění HPF. Největší zajímavostí je však nahrazení jemných prachových filtrů, takzvanými filtry elektrostatickými, které pomocí vysokého napětí přivedeného na desky uvnitř, odlučují ty nejjemnější až mikroskopické prachové částice ze vzduchu. Posledním prvkem ochrany pak byly kolektivní filtry (KF), které se staraly o zachycení otravných látek. Za filtroventilační komorou se ještě nacházel sklad náhradních filtrů a výtahová šachta.

Aby bylo možné v objektu udržet příznivé klimatické podmínky a odvést přebytečné teplo, které vznikalo provozem technologií, byly zde nainstalovány dva kompresory. Stejně jako jinde, i zde platilo pravidlo, že jeden z kompresorů byl provozní a druhý záložní. Jako chladivo byl použit čpavek. Za kompresorovnou je pak nádrž na naftu o objemu 10 000l.

Náhradní zdroj napájení v Třešti zajišťovaly dva dieselagregáty, každý o výkonu 160kW. Spotřeba každého z nich činila při 80% zatížení asi 20l/hod. Pro provoz objektu ale opět stačil pouze jeden, druhý byl záložní. Pro případné opravy nebo výměny rozměrných zařízení navazovala na tuto místnost i montážní šachta s vyústěním na povrch.

Než se vydáme do čisté části objektu, navštívíme ještě vodní hospodářství. To se nachází pod úrovní druhého patra. Hned v první místnosti se nacházela strojovna tlakové kanalizace a vodárna, k tomuto účelu jsou zde osazena i dvě čerpadla. Šedá nádrž na fotografii sloužila jako zásobárna pitné vody pro míchárnu odmořovacích roztoků.

Za ohybem se v hloubce 22m nachází úpravna vody UV – 1SK výrobce ČKD Dukla národní podnik. Její funkcí bylo vyrobit nezávadnou pitnou vodu z prakticky jakékoli vstupní vody, případně recyklovat použitou odpadní vodu z objektu. Otevřená šachta na fotografii je jímka na spodní vodu, která prosakuje do objektu i přes veškeré vnější izolace. Ta se musí pravidelně kontrolovat a odčerpávat i v současnosti, jinak hrozí zaplavení spodních pater objektu spodní vodou.

U vodního hospodářství ale ještě chvíli zůstaneme. Téměř jednu třetinu rozlohy spodního patra tvoří nádrž na pitnou vodu. Objekt neměl z počátku napojení na vodovodní řad, voda tak musela být přiváděna ze studní, ty zde byly celkově tři. V mírovém stavu byla voda přiváděna ze studně ze severní strany objektu. Druhá studna je pak na jižní straně, zakrytá v trávníku proti bráně. Třetí a nejdůležitější studna se nachází mimo areál, cca 300m od objektu, měla hloubku 75m a průměr 1,5m.
 

Čistá část spodního podzemního patra

Chceme-li vstoupit do objektu, nemine nás průchod odmořovací smyčkou, ovšem pouze v případě zamoření okolí. Objekt měl odmořovací smyčku vskutku impozantní. Nejenom, že se zde prostupy nacházely dva, ale nechybělo ani stanoviště pro dozorčího, který tak postup dekontaminace mohl kontrolovat a řídit. Objekt disponoval i automatickou míchárnou odmořovacích roztoků. Pro nezamořené osoby zde byl zřízen další vstup s trojicí protiplynových dveří.

Po výstupu ze smyčky se dostaneme do šatny, kde se nacházelo celkem 250 přihrádek s erárním oblečením a obuví. Hned vedle je ošetřovna, kde by se ukrývaným dostalo základní ošetření. U ošetřovny ale chvíli zůstaneme. Nacházelo se zde zařízení, které připomíná podstavec pro regenerační věž. Skutečně se sem její část mohla nainstalovat, ovšem nikoliv pro potřeby celkové regenerace vzduchu v objektu, ale pouze pro potřeby ošetřovny, jelikož nemocné a zraněné osoby jsou citlivější na zvýšený obsah CO 2 ve vzduchu. Také by sem bylo možné dočasně umístit osoby, kterým by se při režimu plné izolace objektu, vzhledem k nižšímu obsahu kyslíku ve vzduchu, dělalo na pracovišti mdlo.

Než se vydáme dál do nitra objektu, vraťme se ještě na chvíli k technologiím. Ty se totiž nacházely i v čisté části objektu. Jako první navštívíme velín vzduchotechniky. Kromě ovládacího pultu a skříní s vyhodnocovacím zařízením zde můžeme zahlédnout i několik sond. Ty sloužily ke měření kysličníku uhličitého a uhelnatého v objektu.

Srdcem vzduchotechniky byly výkonové ventilátory. Ventilátor zde nenajdeme pouze jeden, ale rovnou celý systém. Hlavní ventilátor měl dostatečný výkon, aby dokázal vytvořit dostatečnou cirkulaci vzduchu v objektu. Zálohu tvořily dvě vzduchotechnické jednotky FVZ 1000b. A jako poslední stupeň zálohy zde byly dvě jednotky FVZ 300b, které umožňovaly „ruční“ pohon, kdyby selhaly všechny předešlé prostředky. U každé kliky by se po 10 minutách střídaly vždy dvě osoby. Zdejší vzduchotechnika ale nebyla vybavena regenerací vzduchu, ta zde totiž nebyla potřeba. Objekt jako takový disponoval vysokými stropy a byla zde tak dostatečná vzduchová rezerva, která by dostačovala i pro pokrytí případného režimu izolace objektu.

Naproti strojovně vzduchotechniky se nachází energetický velín a rozvodna. Z velínu je přímý výhled na strojovnu DA, ta je od velínu oddělena trojitým protihlukovým sklem. DA totiž po startu vydával veliký hluk a v místnosti pak bylo nutné použít pomůcky pro ochranu sluchu.

Výčet technologií stále není u konce. Například hned místnost nad velínem sloužila jako hlavní rozvod teplé vody. Opodál nechybí fotokomora nebo akumulátorovna, právě ta by poskytla nouzové napájení pro provoz telefonní a dálnopisné ústředny. Akumulátorovna má pochopitelně vlastní odvětrávání pro případ požáru, nebo nadměrného úniku jedovatých plynů z baterií.

Vedle akumulátorovny jsou kabelové uzávěry. Zde jsou patrné dva přívodní vícežilové metalické kabely. První kabel je napojený na veřejnou telefonní síť a druhý na radiové vysílací středisko (RVS) v nedaleké obci Stonařov. 7-S v Třešti je jeden z mála objektů, který vysílacím střediskem disponoval. Záložní spojení totiž bylo většinou zajišťováno mobilně, s pomocí lidových milic. Prioritně, šla však komunikace pouze po kabelu. Do objektu je ze zesilovací stanice přiveden speciální dálkový kabel, který sloužil pro potřeby zvláštní sítě MNO a MV. Jeho vyústění je však v jiné místnosti.

V této místnosti ale najdeme ještě jeden důležitý prvek. Přímo proti dveří je vstup do nouzového výlezu. Šachta nouzového výlezu je společná i pro první podzemní patro, ze kterého do ní ústí poklop.

Místnost s kabelovými uzávěry sousedila s pracovištěm, kde se nacházela poloautomatická analogová telefonní ústředna Tesla P51 vyrobená v závodě Tesla Stropkov, která dokázala obsloužit 200 účastníků. Ústředna fungovala v automatickém režimu pouze v rámci objektu, spojení z objektu ven musela navázat spojovatelka. K dispozici zde bylo spojení na veřejnou telefonní síť, ale i na speciální síť „dálkových kabelů“. Vedle místnosti spojovatelek se nacházela spojařská dílna.

Objekt měl ve spodním patře i jídelnu a kuchyni, nechybělo logicky ani sociální zařízení. Další kuchyni a jídelnu bychom mohli najít v přízemí nadzemní části objektu.
Protože nám ale chybí jeden způsob spojení, musíme navštívit místnost naproti vstupu do jídelny. V té se nacházel radiový vysílač, který by byl schopen navázat spojení, kdyby nebylo možné požít telefonní síť ani RVS ve Stonařově. Nicméně toto bylo pravidlo i u jiných objektů.

Horní podzemní patro

Do horního podzemního patra se dostáváme zalomeným schodištěm. Právě na tomto patře bylo pracoviště, odkud se řídily jak případné evakuace, tak jednotlivé služby Civilní obrany v okrese Jihlava. Velitelem (náčelníkem) objektu byl zpravidla předseda Okresního národního výboru.

Celý objekt by nemohl fungovat bez přísunu čerstvých informací. Prakticky na každém kroku tak můžeme spatřit zbytky po připojení informačních technologií. Komunikace zde byla nejčastější činností, součástí horního podzemního patra tak bylo třeba pracoviště spojařů, nechyběly dálnopisy.

Protože se jednalo o objekt pro štáb okresu Jihlava, nechybělo ani napojení na vnitřní, ale i veřejný rozhlas, kterým mohlo být informováno obyvatelstvo.

Nadzemní část objektu

Objekt byl maskován jako sklad zeleniny, přestože skelet mohl zamaskovat klidně silnou vrstvu betonu, zde se nic takového nekoná. Vrchní patra měla vlastní systém filtroventilace, který navíc umožňoval vytvoření mírného přetlaku. Patra na povrchu tak poskytovala pouze ochranu proti otravným látkám.

Nadzemní část objektu sloužila především jako sklad materiálu CO. Krom skladových prostor zde můžeme najít i řadu kanceláří či už zmíněnou kuchyni a jídelnu.
 

Současný stav

Objekt S7 byl v roce 2002 předán do správy Hasičského záchranného sboru a nadále sloužil jako krizové pracoviště. Může za to především skutečnost, že se jednalo o chráněné pracoviště poslední generace. S postupem času však začaly vznikat požadavky na změnu vnitřních dispozic objektu a nahrazení zastaralých technologií.
Následná rekonstrukce objektu byla odhadnuta na 350mil. Kč, spolu se skutečností, že údržba objektu vyšla ročně na 4mil. korun a zaměstnala až 6 lidí, staly se tak finance hlavním důvodem, proč bylo přistoupeno v listopadu roku 2011 k odtajnění objektu.

Další etapou měl být pronájem objektu, kdy byl objekt nabídnut k pronájmu pro účely vybudování datového uložiště systému IZIP, který ale byl později zrušen a úložiště tak nikdy nebylo zřízeno. Po nezdaru s projektem IZIP pokračovalo ZSMV s hledáním dalších nájemníků. Výše pronájmu byla stanovena na jeden milion korun ročně, což nekoresponduje s cenou pronájmů v Jihlavském okresu, neřkuli v samotné Třešti. Navíc využitelnost objektu je díky podzemnímu objektu velmi specifická a jedinou možností na využití bez výraznějších investic jsou tak pouze skladové prostory. Část objektu tak dodnes slouží jako skladové prostory pro Ministerstvo vnitra.

Díky partě nadšenců z Muzea Tesla Třešť se však v roce 2015 podařilo dohodnout s ZSMV možnost mimořádných prohlídek pro veřejnost a objekt tak získal své smysluplné využití jako muzeum. Bohužel tomu ale nemusí být na dlouho. Díky aktuální bezpečnostní situaci je budoucnost prohlídek nejasná. Je tak možné, že se paradoxně opět dočkáme dne, kdy objekt 7-S v Třešti bude považován za krizové pracoviště, ať už takové opatření z praktického hlediska dává smysl či nikoli.
 

Dokumentární video z objektu

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování: Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra – www.zsmv.cz Muzeum Tesla Třešť – www.muzeumtesla.cz Jiří Šťastný Jan Kiml – forum.fortifikace.net Filip Střížek – forum.fortifikace.net Luboš Dokulil

Komentáře

komentář(ů)