Jeden z nejdůležitějších útvarů v Luštěnicích byl 16046, což byla jednotka kontroly odposlechu, která měla na starosti dodržování hovorové kázně, zvláště rádiových a telefonních sítí.
Pojďme se ale nyní vydat asfaltovou cestou, směrem do přilehlého lesa. Právě ten ukrýval jeden z důležitých spojových objektů bývalé Střední skupiny vojsk.

Objekt 605a

GPS souřadnice: 50.3026983N, 14.9079625E
Objekt vysílací stanice Luštěnice, který spadal pod útvar 52514 – Arsenal, sloužil jako detašované vysílací pracoviště (PDRC) štábu Střední skupiny vojsk v Milovicích. Zatímco v Milovicích se tedy nacházely především kanceláře, výpočetní středisko a ústředna, v Luštěnicích byla zodolněná vysílací stanice. Stanice disponovala několika typy antén, které byly rozmístěny v různých vzdálenostech od objektu, v lesních průsecích. Jeden z anténních systémů je dokonce dodnes zahalen řadou nejasností.
Podle dochovaných dokumentů byla žádost o stavbu objektu předložena v roce 1971. Objekt byl projektován v roce 1973 projektovým ústavem v Moskvě, jako typizovaný objekt vysílacího střediska, pro účely štábu Střední skupiny vojsk. Stavebně dokončen a uveden do provozu byl v roce 1976. Provoz objektu byl ukončen v roce 1991. Za zmínku stojí, že objekt sloužil i během odsunu sovětských vojsk z území Československa, kdy zajišťoval stále spojení s Moskvou. Objekt byl tedy předán Československé straně jako jeden z posledních. Nyní se už ale pojďme podívat k samotnému areálu objektu vysílací stanice.

Důležité body jsou vyznačeny červeně (Zdroj: Mapy.cz)

Okolí objektu

V blízkém okolí areálu můžeme stále najít množství okopů, zřejmě se však jednalo pouze o cvičné okopy. Jeden okop je však atypický, jak svými rozměry, tak i tím, že měl dřevěnou střechu. Krátce po pyrotechnické asanaci v roce 1991 bylo v okolí k vidění mnoho vykopaných artefaktů a to nejen sovětské provenience. Nechyběla například ani zrezivělá a rozpadající se pouzdra od plynových masek Německé armády, z 2. světové války.

Celý areál byl obehnán dvojitým oplocením. Spočteme-li jeho délku po obvodu, dostaneme úctyhodný výsledek 2km. K ostraze bylo tedy zapotřebí větší množství vojáků. Podle dochovaných informací nehlídali podobné objekty řadoví vojáci, ale zvláštní oddíly, jejichž členové se rekrutovali mimo jiné z oddílů námořní pěchoty. Hlídka vždy musela ohlásit průchod určitým stanovištěm. Pro tento účel u sebe pravděpodobně nosila malý, přenosný, polní telefon, kterým se připojila na telefonní kabel v kontrolním bodě obchůzky a průchod nahlásila. Na několika místech je na sloupech dosud zachovalé části perimetru, vyvedený telefonní kabel. Zde mohla být svorkovnice pro rychlé připojení. V perimetru nechybí samozřejmě okopy pro kruhovou obranu. V nalezených dokumentech se dokonce hovoří o „punktu PVO“(místo pro protivzdušnou obranu). Tuto skutečnost potvrzuje i nalezený obtisk pásu na příjezdové cestě k objektu, který mohl patřit samohybnému protiletadlovému čtyř kanónu ZSU-23-4 „Šilka“. S vysokou pravděpodobností musel být takto strategicky důležitý objekt chráněn proti vzdušnému útoku.

Po vstupu do areálu narazíme vpravo na budovu strážnice, takzvaný „Karpom“ (ruský výraz pro Karaulnoje pomeščenije, tedy budovu strážnice). Zde sloužila směna, která měla na starost ostrahu areálu. Podle ruin nedalekého WC s dvěma samostatnými boxy a velikosti místností v budově, si můžeme udělat obrázek o velikosti sloužící směny. V budově strážnice jsou dodnes k nalezení spojové kabely vyúsťující ze zdi. Právě z budovy strážnice byly vyvedeny kabely podél plotu, kde se následně na jednotlivých stanovištích hlásila hlídka.
Lze předpokládat, že zde nechybělo ani místní spojení přímo s automatickou pobočkovou ústřednou vysílacího objektu.

Vnitřek areálu

Nedaleko strážnice najdeme podzemní kabelový uzel, kterým vedly sdělovací kabely. U tohoto uzlu byl malý zděný domek s telefonní mi svorkovnicemi pro připojení mobilních zařízení. Zajímavostí je dřevěné obložení vstupní skruže, které zabraňovalo kondenzaci vodních par a jejich skapávání do dolní části objektu, kde byly propojovací rámy dálkových telefonních kabelů.
Dodnes jsou viditelné konce těchto kabelů, uříznuté těsně u stěny v průchodkách. Jednalo se převážně o dálkové kabely typu MKSB se styroflexovou izolací.

Dalším prvkem, na který narazíme, je garáž, která má neobvykle vysoké a široká vrata. Je možné, že sloužila pro parkování mobilních troposférických stanic R-412, namontovaných na vozidlech Ural 375. Průjezdní výška těchto vrat by byla dostačující.

V areálu nechyběly ani dvě artéské studně. Sloužily především pro potřeby chlazení techniky, požárním účelům, ale i jako pitný zdroj pro posádku. Voda se však v takovém případě musela dezinfikovat přes speciální úpravnu, která fungovala na principu pomalého průchodu vody skrz dvojitý skleněný válec, ve kterém svítila vysoce výkonná rtuťová výbojka. Účinkem silného ultrafialového záření se likvidovaly choroboplodné zárodky ve vodě.
Hloubka studní byla až 40 metrů. Na dně vrtů se nacházela ponorná čerpadla, která pak dodávala vodu do objektu.

Předposlední zastávkou před vstupem do objektu je budova trafostanice, do které ústil napájecí kabel o napětí 22kV. VN kabel byl užit kvůli menší zranitelnosti, než běžná stožárová linka.
Na silnici k objektu je dodnes patrný překop, kde je tento kabel uložen. Uprostřed trafostanice bylo jedno trafo 630kVA. Po pravé a levé straně trafostanice byla rozvodna nízkého a vysokého napětí.

Za trafostanicí nalezneme i malou budovu, která sloužila jako dílna pro opravy antén a napáječů. Dříve zde bylo vybavení pro opravy anténních prvků a napájecích vedení, dnes jsou zde bohužel jenom saze.

Podzemní objekt 605a

GPS souřadnice: 50.3026572N, 14.9079089E
Jádrem celého areálu byl právě tento objekt. Jednalo se o typizovanou stavbu složenou z hotových prefabrikátů Granit 3. Podobných či odvozených objektů bychom našli hned několik. Pro představu, rozměrově se jednalo o podobný, ne-li stejný prefabrikát, který byl použit při stavbě zodolněných úkrytů letadel, tedy Úlů. Rozpětí oblouku činí na patě stavby cca 12m. Skelet budovy měl navíc v sobě vestavěné patro a různé přepážky, takže krom centrální chodby středem objektu, vzniklo i množství bočních, menších místností. V budově nechyběl vysílací sál, sociální zařízení, kanceláře, technické prostory, vodní hospodářství, nebo vzduchotechnika.
V případě výpadku dodávek proudu z veřejné sítě mohly objekt napájet dva dieselové agregáty o výkonu 625kVA/500kW. Pohotovostní provozní nádrže těchto agregátů byly přímo v objektu. Hlavní zásobní nádrže se však nacházely mimo objekt. V roce 2014 byly již tyto nádrže vybagrované a odstraněné. V jejich místech je několik sanačních vrtů. Před několika lety zde byla nějaký čas umístěna mobilní dekontaminační stanice v kontejneru.
Ve vysílacím sále, v prvním patře, stálo cca 20ks vysílačů, převážně pro krátkovlnná pásma. Byly zde typy R-140, R-137, R-136, VJAZ-M2 o výkonu 5kW. Všechny tyto vysílače byly elektronkové a chlazené vzduchem, což kladlo vysoké nároky na odvod tepla z objektu. Směna objektu se mohla dle hrubých odhadů skládat z 20 – 25 lidí.
Budova měla i svůj protipožární systém, po levém boku objektu je dodnes zakopaná podlouhlá požární nádrž. Do objektu vedou přímo z milovické budovy štábu dva dálkové telefonní kabely, které cestou ještě odbočují na spojový uzel Travnik. Více o objektu však prozradí pořízené fotografie.

1 2 ►

1 2 ... 4 ►

Použitá anténní technika

Objekt 605a disponoval řadou antén, určených pro různé druhy spojení. Nechyběly zde antény podzemní, výsuvné i klasické nadzemní. Ke vzdáleným anténám byly vedeny přívody pomocí dvoudrátových vzdušných napáječů (tzv. feederů) o impedanci 600 Ohmů pro dvoudrátové vedení a 300 Ohmů pro čtyřdrátové vedení. Vodiče byly zavěšeny na izolátorech, v přesné vzdálenosti od sebe, udržované laminátovými rozpěrkami, na asbestocementových sloupech. Ty jsou ještě dodnes v areálu k nalezení.
Na bocích provozního objektu byly postaveny z asbestocementových trubek přechodové rámy, do kterých vcházely zespoda z objektu dvojice koaxiálních kabelů z vysílacího sálu. Ty pak přecházely na vzdušný napáječ, který byl pro každou anténu samostatný. Vodiče vzdušných napáječů, ale i všechny vysílací prvky antén, byly ze speciálního ocelového drátu o průměru 4 mm, pokrytého malou galvanickou vrstvou mědi. Ta umožňovala dosažení malých ztrát při přenosu VF energie, v rozsahu frekvencí do 30MHz. Ocel dávala vysokou pevnost v tahu. Převážná většina antén byla typu bočníkového dipólu VGDŠ – Vibrator gorizontalnyj diapazonnyj šuntirovanyj. Stožáry antén byly z dílců asbestocementových trubek, spojovaných ocelovými spojkami a byly zakotveny do čtyř kotevních směrů.

Poblíž podzemního objektu se ještě nachází šachta pro výsuvný čtyřhranný stožár pro radioreléové spoje, zřejmě typ R-404. Nasvědčují tomu koaxiální kabely, které bývaly k vidění v šachtě. Pro účely krátkých vln by byl tento stožár nevhodný. Jeho výška byla 20 – 30m a po vysunutí vyžadoval ukotvení. Jednalo se pouze náhradní prostředek v případě poškození standardně používaných antén. Možný dosah tohoto směrového spoje byl do 50km, podle členitosti terénu. Anténa, včetně stožáru byla ukryta pod masivním poklopem. Pro servisní účely sloužil malý boční vstup, uzavřený poklopem, který se velmi podobá poklopu od tanku. Podobnou anténou disponoval jiný objekt ve východním Německu, zde je možno vidět anténu v akci: https://www.youtube.com/watch?v=Lqmb39_0zrA

Dalším typem antén, které se zde nacházely, byly i dvě podzemní antény. Ty sloužily rovněž k vysílání. O tomto neobvyklém druhu antén, které jsou zakopány půl metru pod zemí a prokazatelně také dobře fungují, i když s nevelkou účinností, ovšem odborná literatura dosud „taktně“ mlčí. Její konstrukce, převážně z koaxiálních kabelů, však láká všechny lidové kopáče kovů a jim podobou havěť.
K podzemním anténám byl veden přívod koaxiálním kabelem, rovněž zakopaným v zemi. Jeho jádro mělo průměr 7 mm, polyetylénový plášť 57 mm. Na povrchu kabelu byl ještě měděný oplet, pancíř a juta. Impedance byla 75 Ohm. Výkon vedený do zemní antény byl 1 až 5 kW. Podobné antény se používaly i v mnoha objektech bývalé NDR.
Svým tvarem podzemní anténa připomíná částečně Yagiho anténu. Jednalo se o páteřní vedení, kde byla anténa napájena doprostřed. Z páteře odbočovalo obvykle 18 paprsků do stran, které byly konstruovány z ocelových desek o síle asi 4mm. Nad nimi byl kovovými poutky připevněn koaxiální kabel. Ten byl na konci vyzkratovaný a krom toho několikrát přerušený kapacitními spojkami.
Díky uložení antény v zemi, jí bylo možno maskovat jako např. fotbalové hřiště. Navíc se uložením do země mnohanásobně zvýšila její odolnost proti venkovním atmosférickým vlivům. Přes skutečnost, že je anténa uložená v zemi, byl její dosah v řádu tisíců kilometrů.

Chladicí okruh

Nedílnou součástí vysílací stanice byl chladící systém. Na něm byl provoz celé vysílací stanice závislý. Bez chlazení totiž nebylo možné vysílat. Stanice měla vybudován složitý okruh chlazení. Primární využíval jako chladící prvek vzduch, sekundární pak chladící směs Chladon 12, v systému kompresorového chlazení a terciární okruh systému klimatizace byl vodní. Pro tento účel byl zbudován za objektem chladící bazén o rozměrech 18x18m. Z hlediska utajení se ovšem jednalo o silně demaskující prvek.
Princip fungování systému byl následující – teplá voda z výměníků v objektu se rozstřikovala z trysek do vzduchu a ochlazená padala zpět do chladicího bazénu. Odparný tepelný výkon byl cca 500 – 700 kW. Bazén měl i svůj vyrovnávací rezervoár či spíš vyrovnávací nadrž, ta byla umístěna v přímé blízkosti bazénu.

Závěrem

Přestože hrál Luštěnický objekt 605a v dobách okupace Sovětskou armádou víc než důležitou roli, patří, mezi milovickými objekty, mezi ty méně známé. I když zbytky tohoto areálu stále stojí, nezbývá z nich často víc, než jen holý beton. V okolí sice stále ještě můžeme najít zbytky zařízení, například zbytky zmíněné zemní antény, i ty však zanedlouho nepochybně zmizí. Pokud tedy přemýšlíte o badatelské návštěvě, určitě neváhejte příliš dlouho. Od naší poslední návštěvy v roce 2010 se objekt změnil k nepoznání. V případě, že se objekt 605a rozhodnete navštívit, dejte pozor na otevřené šachty!
 

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Místopředseda spolku Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz. V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům. Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování: Vyprávění pana Jana Pramena Laco Lahoda (CMA)- www.podzemi-cma.cz Dobové fotografie vojáků z galerie sítě Odnoklassniki www.odnoklassniki.ru
Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

Komentáře

komentář(ů)