Vojenská historie lokality

GPS souřadnice: 50.2143558N, 14.8914547E
Vojenská historie lokality Bohumilov začíná v květnu 1953, kdy vzniká v Mladé 166. letecká stíhací divize s 51. leteckým stíhacím plukem a spolu také „divizní velitelské stanoviště“.
Již v květnu 1952 vzniklo v Československu postupně několik tzv. leteckých hlásek, tedy radiotechnických (radarových) stanovišť, které sloužily „šturmanům“, (dobový název pro letovody) divizních velitelských stanovišť (DVS) k navádění stíhacího letectva.
V roce 1954 tak na Bohumilově stojí plně funkční „Radiotechnická stanice Mladá“, která měla ve výzbroji radiolokátor P-3A.
Stanice byla do 15.6.1955 podřízena letectvu.
K tomu datu byla reorganizována hlásná služba na radiotechnické vojsko (RTV), které převzalo radiolokační zabezpečení aktivním složkám (stíhacímu letectvu a protiletadlovému dělostřelectvu) Protivzdušné obrany státu (PVOS)..

Hláska na Bohumilově se tak stala jednotkou radiotechnického vojska, nesla označení 8. radiotechnická hláska Mladá (8. RTH) a byla podřízena 158. radiotechnickému pluku (158. rtp Žatec). To už měla radiolokátor P-8, který nahradil starý typ P-3A. Ten byl přesunut na odloučené stanoviště Horní Bukovina.
Podřízenost 158. rtp netrvala dlouho, protože již od 1.11.1955 hláska spadá pod 22. radiotechnickou rotu Chrudim (podřízená 22. stíhací letecké divizi). Po jejím zrušení, k 1.10.1958, přechází hláska na Bohumilově zpět do podřízení 158. rtp a je přejmenována na 311. radiotechnickou hlásku Mladá.
V září 1959 však byla hláska zrušena a lokalitu převzal 2. prapor pozemního zabezpečení navigace (pr PZN) – ten byl 1.9.1963 přejmenovaný na 2. prapor radiotechnického zabezpečení (RTZ). Jeho 3. (radiolokační) rota zabezpečovala 47. průzkumný letecký pluk po stránce navigace, spojení a radiolokační. To přetrvalo až do roku 1968, kdy letiště vč. všech objektů převzali „Dočasníci“.

Situace po roce 1968

Po roce 1968 dochází k předání stanoviště sovětské armádě. Ta zde umisťuje modernější radary. Jednalo se o dálkoměr P-35, který měl operační dosah až 350km. Otáčel se v azimutu 360 stupňů a byl schopen zachytit cíle ve výšce 500 – 25 000m. Nutno zmínit, že otáčení anténní kabiny, vážící bezmála 11 tun, byl složitý úkol. Uvést tuto váhu do pohybu proti momentu setrvačnosti potřebuje krátkodobě vysokou energii. V podlaze anténního vozu byl výkonný servomotor s převodovkou, který byl řízen operátorem ze selsynu (speciální točivý elektrický stroj k souhlasnému dálkovému přenosu otáčivého pohybu prostřednictvím elektrického vedení). Servomotor byl poháněný amplidynem. Aby se celá bouda točila, musel být rozdíl mezi zesíleným chybovým rozdílovým signálem selsynu v anténním voze a polohou zadávacího selsynu u operátora. Pokud se polohy ztotožnily, servomotor zastavil a dobrzdil protiproudem.
Dálkoměr P-35 byl zde na Bohumilově doplněn nejméně dvěma výškoměry typu PRV-11. Operační vzdálenost tohoto výškoměru byla do 230km, a operační výška do 35 000m. Odchylky v přesnosti výškoměru i dálkoměru byly ve stovkách metrů, taktéž se snižovala schopnost zachycení, letěl-li cíl v malé výšce. Při výšce cíle 500m byla schopnost jeho zachycení maximálně do 60km.

Z důvodů lepších podmínek pro zachycení cíle, se tyto radiolokační prostředky umisťovaly na uměle vyvýšené kopečky, tzv „kurgany“. V Bohumilově můžeme najít dva. I pouhé vyvýšení o pár metrů oproti okolnímu terénu, nesmírně zvyšovalo možnost zachycení cílů. Jeden dálkoměr mohl spolupracovat až se třemi výškoměry. Výškoměry měly tu nevýhodu, že jejich charakteristika byla více směrová, než u dálkoměru. U výškoměru bylo taktéž možné nastavit rozsah azimutů, ve kterých má probíhat detekce. V praxi se však uplatňovalo, že teprve na povel operátora dálkoměru, najel operátor výškoměru na udaný azimut a vyhledal cíl na ohlášené vzdálenosti. Následně odečetl výšku a ohlásil výšku, například heslem „Balkón 45“, což znamenalo výšku 45 hektometrů, tedy 4500 metrů nad zemí. Jedná se o běžnou letovou hladinu.
Na závěr dodáme, ž po odchodu sovětských vojsk se v Bohumilově hojně povalovala paměťová stínítka z potenciáloskopů LN-12, kterými se tenkrát systémy selekce pohyblivých cílů vybavovaly.

Foto: Stav v roce 2014

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Místopředseda spolku Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz. V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům. Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování: Stanislav Vystavěl Výpověď pamětníka, pana Kubeše Výpověď odborníka, pana Pramena forum.valka.cz Mapy kontaminace Cenia Letecké snímkování Mapy.cz Foto P-35 – pvo.guns.ru Foto PRV-11 – hu.wikipedia.org
Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

Komentáře

komentář(ů)