Historie budovy

GPS souřadnice: 50.0928261N, 14.4335881E
Připomeňme si ve stručnosti historii této budovy. Poprvé se úředníkům její dveře otevřely 1. července 1932. Podobné budovy nechala koncem dvacátých let vláda Československé republiky na pražském nábřeží postavit celkem tři. Tato budova byla od počátku navržena jako sídlo prvorepublikového ministerstva železnic a sloužila jeho potřebám následujících třicet let. Budova byla na svou dobu ukázkou moderního stavitelství. Nechyběly moderní technologie, jako třeba systémem potrubní pošty.
To, že ani ministerstva nemají své budovy navěky, se ukázalo v roce 1960. Problém kam umístit své kanceláře totiž řešila jiná, ovšem v té době mnohem významnější instituce. Kanceláře totiž chyběly necelé tisícovce zaměstnanců a funkcionářů Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
 

Historie úkrytu

Úryt, který najdeme pod budovou, respektive v těsném sousedství budovy, byl vystavěn v době, kdy budovu stále používal resort dopravy. Bunkr tedy nebyl budován pro potřeby ÚV KSČ, sloužit měl pro potřeby ukrytí zaměstnanců ministerstva. Označení úkrytu jako určeného pro ÚV KSČ je tak vlastně velmi nepřesné. S trochou nadsázky lze říci, že nejvyšší orgán komunistické strany tento úkryt spíš, než cokoli jiného, vyženil.
Pro úplnost dodejme, že některé zdroje hovoří o tom, že měl být tento úkryt alespoň z části dokončen ještě před druhou světovou válkou, nebo v jejím průběhu. Kromě několika zmínek jsme ale nenalezli žádné zdroje, které by tuto informaci potvrdily.

Faktem je, že úkryt nenese žádné známky vysokého zabezpečení či přípravy pro dlouhodobější přežití. Nenajdeme ani náznak jakéhokoli napojení úkrytu na komunikační technologie, v tomto případě na dálkové kabely. Nelze tedy předpokládat, že se v něm primárně počítalo s umístěním nejvyšších stranických představitelů. Stejně jako úkryty pod dalšími úřady a institucemi by byl nejspíš sloužil především řadovým zaměstnancům.

Válečné plánování

Na míru důležitosti úkrytu ukazují i historické materiály. Před rokem 1989 totiž existovaly nejen detailní válečné plány. Soudruzi detailně naplánovali, jak měl život v Československu, zasaženém válkou vypadat. Zejména významné strojírenské podniky tak byly připraveny přejít na válečnou výrobu. Byla také připravena regulace maloobchodu, počítalo se případně i se zavedením potravinových lístků. Plánovaný přechod na válečnou ekonomiku nesl občas až tragikomické momenty. V plánech totiž nechyběly ani takové detaily, jako nákup snubních prstýnků s povolením Národního výboru. Zlato a jiné drahé kovy by totiž mohly být použity za války ke spekulativním účelům.

Naplánována ale pochopitelně nebyla jen válečná ekonomika. Existovaly i detailní plány fungování stranického aparátu v době válečného stavu. Dodnes se zachovaly dokumenty, které určovaly přesnou válečnou strukturu orgánů a oddělení KSČ, nebo počty pracovníků stranického aparátu.

Vypracován byl podrobný plán na zabezpečení rodin vedoucích funkcionářů ÚV KSČ a případné politické emigrace. Důležité součásti stranického aparátu mely určeny svá krizová pracoviště kam by byly přemístěny.
Ústřední výbor měl být v době války rozdělený na dvě části. V jedné byla část pracovníků ÚV KSČ, Kanceláře prezidenta republiky, Kanceláře předsednictva vlády, Státní plánovací komise a ministerstva vnitra, ti se měli přesunout do objektu K 116. Ve druhé části byli ostatní členové ÚV KSČ, kteří se měli přesunout do objektu K 9 a objektu v Podbrezové“. ÚV KSS měl mít své místo v objektu Železná Studánka a v objektu v ulici Fraňo Kráľa v Bratislavě.

Evakuováni ovšem měli být nejen poličtí pracovníci, ale také archivy, nebo členská evidence ÚV KSČ. Jejich místo by bylo na Slovensku, v Podolinci v okresu Poprad.
Evakuovány měly být taky redakce tehdejších nejvýznamnějších médií. Třeba Rudé právo, mělo připraveno prostory pro válečnou redakci v Šumperku. Záložní stanoviště Československého rozhlasu bychom zase pro změnu našli hned vedle pražského úkrytu pod Parukářkou.

Zajímavostí je, že členové a kandidáti ÚV, KV a OV KSČ byli zbaveni branné povinnosti. Oni sami by tedy za tábor socialismu určitě se zbraní v ruce nebojovali.
 

Objekt úkrytu

Samotný úkryt je situován na levé straně budovy (při pohledu zepředu) konkrétně pod malým okrasným parčíkem. S budovou je úkryt spojen několik metrů dlouhou chodbou. Jeho poloha je dána nejspíš právě faktem, že byl přistavěn k budově dodatečně. Šlo tedy o stavebně nejjednodušší řešení.

O úkrytu neexistují žádné oficiální údaje. Většina dokumentace totiž byla zničena při povodních v roce 2002. S jistotou tak pouze víme, že byl postaven začátkem padesátých let a později ještě prošel nejméně jednou rekonstrukcí.

Úryt je jednopatrový, jeho rozlohu můžeme v zásadě přirovnat k většímu rodinnému domu. Ceho kapacita je sice oficiálně počítána až pro 170 osob, ale to by šlo skutečně o nouzové přežití. Reálně bychom kapacitu odhadovali mezi padesáti a sedmdesáti osobami.

Z hlediska situování jednotlivých místností a použitých technologií se úkryt neliší od běžného průměru, který bychom našli ve většině úkrytů civilní ochrany. U vchodu tak najdeme klasickou odmořovací smyčku, nechybí generátor, vzduchotechnika, hygienické zázemí a obytná část. V obytné části je, kromě jakési centrální haly, šest místností o velikosti průměrného pokoje v paneláku a pět menších místností. Nechybí ještě dvě malé komory. Poměrně neobvyklé je propojení jednotlivých místností. Ty jsou z části přístupné jak z centrálního prostoru, tak jsou prostupné i mezi sebou. To není rozčlenění, které by odpovídalo požadavku na ukrytí co nejvyššího počtu osob, ale spíš požadavku na nouzovou kancelářskou práci.
Na první pohled návštěvníky úkrytu zaujme výstavka dobového nábytku v centrální místnosti úkrytu. Ten sem byl přesunut poté, co bylo původní vybavení úkrytu v roce 2002 zničeno povodněmi. Návštěvníci při dnech otevřených dveří tak najdou stůl či skříňku, které původně používal někdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Je celkem jasné, že původně by zde podobné vybavení nemělo jakýkoli smysl a s masivním stolem by se do úkrytu opravdu nikdo netahal.

Zdejší odmořovací smyčka má celkem tři místnosti a je vybavena jedinou sprchou. Evidentně se zde nepočítalo s potřebou vysokého pohybu osob a jejich odmořením.
Zdejší generátor disponoval výkonem 40 kW. Typově stejnými generátory, se stejným výkonem, byly vybaveny i výrazně větší úkryty CO, nepříklad pražský úkryt Folimanka. Lze tedy říci, že energeticky by generátor splňoval potřeby tohoto úkrytu víc než dostatečně.
Stejně jako většina úkrytů CO, neměl ani úkryt pod ÚV KSČ vlastní nádrž na pohonné hmoty. Palivo se skladovalo v sudech a z nich bylo přečerpáváno do provozní nádrže.

V úkrytu pochopitelně nechybí filtroventilační zařízení. Tady konkrétně najdeme dvě jednotky FVZ 300a. Obě jednotky mohly společně dodat 600m³ vzduchu za hodinu. V rámci filtroventilace nechyběly původně tlakové lahve s kyslíkem.
V místnosti s filtroventilačním zařízením najdeme také nádrž na vodu. Ta sloužila pro chlazení zařízení v případě, kdy objekt přešel do režimu izolace. Vzhledem k chybějícím údajům však nemůžeme říci, jaký má nádrž konkrétně obsah.

Vedle filtroventilace narazíme ještě na hygienické zázemí. Celkem čtyři umyvadla a dvě toalety by musely stačit všem obyvatelům úkrytu. Ve vedlejší místnosti potom najdeme ještě bojler na teplou vodu.

Za toaletami je situován úzký průlez k nouzovému východu. Ten vede do parčíku vedle budovy ministerstva, pod nímž je situován úkryt samotný. Dnes je nouzový výstup zarostlý křovím a pečlivě zavařený. Úkryt by totiž byl pro nevítané návštěvníky až příliš velkým lákadlem.
 

Fotogalerie, video a panoramatické snímky z objektu

1 2 ►

Dokumentární video, které Vás provede úkrytem: shlédnout na Stream.cz

Otočné panorama před odmořovací smyčkou: zobrazit panorama
Otočné panorama v místnosti náhradního elektrického zdroje: zobrazit panorama
Otočné panorama v centrální chodbě: zobrazit panorama
Otočné panorama v místnosti vzduchotechniky: zobrazit panorama
 

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Místopředseda spolku Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz. V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům. Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování: Ministerstvo dopravy ČR
Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

Komentáře

komentář(ů)