Muniční sklad

Rozhodnutím Ministerstva národní obrany (MNO) z roku 1936 se začátkem následujícího roku rozběhly stavební práce. Aby bylo možné v jeskyni munici uložit, bylo ji nutné rozšířit a vyčistit. Byly rozšířeny portály, zaslepeny nepotřebné odbočky chodeb, v rámci příprav vyvezla armáda tuny zeminy, bylo provedeno zarovnání podlahy jeskyně a vybudovány byly i dva nové vchody. Výstavbu však v roce 1938 přerušila 2. světová válka.

Na Výpustku je dobře viditelný spěch Československé armády při přípravách na předpokládaný konflikt s Německem. Přestože podzemní prostora nebyla kompletně připravena, část munice už totiž byla ve Výpustku nejspíš skladována. Svědčí o tom vzpomínka jednoho z pamětníků, který v první den okupace viděl z Výpustku vyjíždět kolonu nákladních vozidel, plně naloženými bednami.

Podzemní továrna Dinar

Vzdušná převaha spojeneckého letectva, ale i příprava prostor na muniční sklad. To vše stálo v roce 1943 za rozhodnutím přeměnit Výpustek na podzemní továrnu. Továrna nesla krycí označení Dinar a jednalo se pobočku firmy Flugmotorenwerke Ostmar, původně sídlící poblíž Brna. Vyráběly se zde letecké komponenty, především vstřikovací čerpadla pro letecké motory Daimler-Benz třídy DB 601-605. Výrobu zajišťovalo podle některých zdrojů až 1 200 totálně nasazených českých občanů. Směny byly 12 hodinové a pracovalo při nich až 600 pracovníků.

Ještě před zahájením výroby ale, bylo třeba jeskyni opět přebudovat. Největším oříškem se stala betonáž podlahy. Zatím co síla betonové podlahy je cca 20-30 cm, v místech kde byly instalovány těžší stroje, činila až jeden metr, její převýšení na 500 metrů je pouhé dva centimetry. Vystříleny byly i dva teplovodné kanály o rozměru 1×1.5 metru a délce 500 metrů, které vedly pod podlahou hlavních chodeb. Rozvod tepla zde byl vybudován z logického důvodu. Jeskyni bylo totiž nutné odvlhčit. K tomu byla kromě teplovodních kanálů vybudována i kotelna, kondenzační stanice a ventilační systém. I přes vytápění na 18 – 20 stupňů se však prostory odvlhčit nepodařilo. Ve stropech jeskyně byl proto zavěšen dřevěný podhled odizolovaný dehtovou lepenkou, který měl bránit stékání vody na strojní vybavení.

Za zmínku stojí, že v rámci plánu přesunout na konci války výrobu do podzemí, byly přebudovány i další jeskyně v Moravském Krasu, například Býčí skála, Michalka, Kůlna a Drátenická. Největší námaha a náklady však byly vynaloženy právě na Výpustek.

Kvapem ustupující německá armáda jeskyni opustila kolem 12. dubna 1945, a protože by nestihla stroje přesunout, byla jeskyně podminována. Následný výbuch a požár poničil jak stroje, tak jeskyni. Zdevastovaná jeskyně byla následně několik let přístupná a drobný materiál se tak stal „válečnou kořistí“ místních obyvatel.
 

Chráněné pracoviště S5

Československá lidová armáda (ČSLA) má o jeskyni zájem už od padesátých let. Až do roku 1957 je evidována jako Velitelství ženijního vojska. Právě Ženijní vojsko také plánuje vyčištění a opravu jeskyně včetně obnovy topení a nové instalace elektrických rozvodů. K tomu ale pod hlavičkou Ženijního vojska nikdy nedojde.

Začátkem května 1957 je Výpustek zařazen do investiční akce s názvem „S5“ s cílem zbudovat v jeskyni chráněné pracoviště. Akci vyprojektoval Vojenský projektový ústav v Brně, následně je schválena tehdejším náčelníkem generálního štábu Václavem Kratochvílem.

Čistit a stavět se ale nakonec začne až v roce 1961. Do roku 1969 je tady prostavěno celkem 17 milionů tehdejších korun. Po dokončení v roce 1969 v jeskyni Výpustek vzniká záložní velitelské stanoviště. Uživatel není do dnes znám, ale mohlo by se jednat o velitelství frontu nebo okruhu.

Podle některých informací se ale mohlo jednat o záložní velitelské stanoviště 2. armádního okruhu, od 1. září 1965 přeměněného na Východní vojenský okruh. Dodejme, že samotný Východní vojenský okruh byl dislokován převážně na území Slovenské socialistické republiky, měl ve své podřízenosti zhruba 15 % počtu pozemního vojska. Početně i strategicky významnější byl Západní vojenský okruh dislokovaný převážně na území České socialistické republiky. Právě z něj by totiž byl v případě potřeby vytvořen tak zvaný Československý front.

Vraťme se ale zpět k Výpustku. Po dokončení získává areál krycí jméno „Zdravotní sklad – pobočka 05″ Brno-Křtiny (VÚ 9031)“ a spadá do kategorie přísně tajné – zvláštní důležitosti.
 

Kosnstrukce a odolnost objektu

Objekt tvoří 200 metrů dlouhá cihelná vestavba, oboustranně omítnutá vápeno-cementovou omítkou a na několika místech zpevněna na prostupech železobetonem až jeden metr silným, která je situovaná přímo v prostorách bývalé továrny Dinar. Využita je i původní podlaha bývalé továrny. Strop objektu je tvořen z železobetonových PZ desek, zdi objektu mají tloušťku 30cm. Štíty vchodových částí jsou tvořeny železobetonovým monolitem a opatřeny tlakovými dveřmi. Samostatnou kapitolou je pak hydroizolace objektu, která je tvořena volným přehozením hydroizolačních fólií. Celková plocha úkrytu je 2 270 m2, z toho je užitné plochy 1 710 m2.

Celý objekt měl být podle projektu odolný proti pozemnímu výbuchu atomové pumy střední ráže ve vzdálenosti 200 metrů od epicentra výbuchu, nebo proti přímému zásahu tříštivotrahavé letecké pumy do hmotnosti 500kg. Vchodové přepažení objektu na tom bylo s odolností hůře, přesto mělo vydržet zásah leteckou pumou o hmotnosti 250kg nebo 200mm dělostřeleckým granátem. Odolnost bunkru byla zvýšena skalním masivem, který dosahoval výšky 15 – 55m. Konfigurace terénu znemožňovala zásah střelou s plochou dráhou letu. Objekt byl navíc v dosahu protivzdušné raketové obrany Brna a tak byla hrozba přímého zásahu minimální.

Výstavbu objektu ale provázely průběžné změny projektu. Několikrát se například měnily požadavky na dispozice objektu, i na maximální počet osob, od čehož se ale odvíjejí další prvky jako je například vzduchotechnika. Zatím co tak například původní kapacita byla plánována pro 150 osob, po sérii změn byly dispozice objektu upraveny pro 250 osob.
 

Přilehlý areál a zabezpečení

K bunkru patřil i areál, ve kterém se nacházelo zázemí pro obsluhu bunkru, sklady a dílny. Z původních 9 budov už dnes stojí ale jen dvě. Zbylé budovy musely ustoupit stavbě parkoviště.

Zabezpečení areálu mělo 4 stupně. Prvním stupněm byl neprůhledný plot z vlnitého plechu, druhý stupeň byl tvořen signální stěnou, třetí stupeň tvořila infra bariéra a čtvrtým stupněm byli vojáci vykonávající strážní službu. Kruhovou obranu perimetru tvořily i dvě železobetonové pevnůstky a několik zákopů. Na vybraných stanovištích musela hlídka každých půl hodiny hlásit průchod, k dispozici byl i telefon. Na silnici procházející kolem areálu platil přísný zákaz zastavení.

Služba v objektu

Ačkoliv byl objekt dimenzován pro 250 lidí, pro výkon stálé služby zde stačilo 30 vojáků základní služby a 14 – 17 vojáků z povolání. Zatímco vojáci z povolání měli přístup přímo do chráněného pracoviště a prováděli jeho údržbu, vojáci základní služby se do podzemí nepodívali. Prováděli pouze stráž areálu a údržbu venkovních zařízení. Jediný případ, kdy se voják základní služby mohl dostat do podzemí, bylo nastartování elektrocentrály, která je ovšem umístěna mimo samotný chráněný objekt.

Plány na přestavbu

V roce 1986 začalo čištění podzemních prostor od posledních pozůstatků německé továrny. Vyvezeno bylo přes 80 nákladních vozů suti. Rozšířen byl i 4. vchod do objektu, aby jím mohl projet nákladní automobil, či autobus. Vyčištěné prostory měly v případě potřeby posloužit jako detašované pracoviště brněnské vojenské nemocnice.

Poslední přestavba měla objekt potkat v roce 1995, kdy se počítalo s mohutným rozšířením bunkru až do zadních jeskynních prostor a s celkovým zvýšením odolnosti. Od tohoto záměru ale Armáda České republiky (AČR) nakonec upustila. AČR objekt nakonec definitivně opouští a odtajňuje k 31. prosinci 2001.
 

Modernizace v objektu

V roce 1979 došlo v objektu k vybudování telefonického spojení ZAS, které za pomoci šifrovacích strojů obstarávalo přenos utajovaných informací.
V roce 1980 došlo k instalaci nových telefonních rozvodů.
V 80. letech byl objekt postupně vybaven osobními počítači typu AT 286/386/486.
V 90. letech byl objekt vybaven prvky moderního zabezpečení, včetně požárních hlásičů.
V roce 1992 byly instalovány chemické toalety.
Rok 1995 byl ve znamení kompletní modernizace rozvodů elektroinstalace a silnoproudých zařízení.
Dalo by se tak říci, že v objektu probíhaly modernizace téměř neustále. Vše záleželo na aktuálních požadavcích nadřízených, ale také na rozpočtových možnostech.
 

Prohlídka bunkru

Vstupujeme do sálu, který slouží jako čekárna pro návštěvníky jeskyně. Odtud vidíme železobetonové zaslepení chodby. Ve stěně jsou zabudované dvoje tlakové dveře. Menší byly vstupem do sanační propusti. Nutno dodat, že propusť, zde byla pojata opravdu minimalisticky. Za hodinu by jí mohlo projít 5% osazenstva objektu. Celá sanační část je od bunkru oddělena dalšími tlakovými dveřmi a má i vlastní filtroventilaci. Zřejmě tomu tak bylo z důvodu zranitelnosti této části, jednalo se totiž o nejslabší část bunkru.

Po průchodu dalšími tlakovými dveřmi a sérií protiplynových dveří míjíme toalety, které byly rozdělené na pánské a dámské. Chemická WC jsem byla instalována až po roce 1992. Dříve zde byly instalovány klasické suché toalety a likvidaci exkrementů zajišťovala služba. Hned za záchody začíná ubytovací část, kde najdeme celkem 120 postelí. Pro každých 12 lidí zde byla jedna společná skříňka. Nechybí ani zásobníky pitné vody, které byly napouštěny v případě vyhlášení bojové pohotovosti.

Opouštíme ložnice a vcházíme do sálu logistiky, i zde se dříve nacházely postele, konkrétně tady byla ložnice pro dámské osazenstvo objektu. Dále pokračujeme kolem ošetřovny, kde by se nám však dostalo pouze základního ošetření, následují spojařské dílny, přípravna stravy a jídelna. Strava zde byla uskladněna v konzervách, později je nahradil balíček BDP, tedy „Bojová dávka potravin“. Zásoby byly plánovány na 7 – 14 dní a byly obměňovány každé dva roky. Následuje pracoviště velitele objektu. Přepážka, která pracoviště velitele objektu oddělovala od chodby, už zde dnes ale k vidění není. Velitel objektu byl mimochodem jediným pracovníkem, který měl vlastní postel.

Srdcem celého objektu jsou i dnes velitelské sály a pracovní boxy, každá odbornost armády zde měla jeden pracovní box. Celkem zde boxů napočítáme dvanáct.

Na konci chodby se za mřížemi nachází pracoviště šifrantů. K dispozici zde byly čtyři druhy spojení. Telefonní, dálnopisné, telegrafické a speciální utajené spojení, zvané ZAS. V další chodbě pak ve dvou místnostech najdeme výstupy dálkových kabelů, telefonní ústřednu a stanoviště operátorů dálnopisů.

Jen několik metrů od pracoviště spojařů můžeme najít strojovnu vzduchotechniky. Zdejší vzduchotechnika umožňovala regeneraci vydýchaného vzduchu, proto jsou zde také uskladněny tlakové láhve, které by byly naplněny kyslíkem. Zásoby tlakových lahví umožňovaly objekt plně izolovat na 36h. Vzduchotechnika toho uměla ale mnohem víc. Kolonu tvořily jemné, hrubé i kolektivní filtry. Objekt by tak fungoval i za nukleární, biologické, chemické války. Vzduchotechnika měla ale ještě jednu podstatnou funkci. Díky ní mohl být v celém objektu udržován mírný přetlak. To by zabránilo jakémukoli průniku škodlivých látek do objektu.

Naproti strojovně vzduchotechniky se nacházejí tři sály bojového velení, z nichž dva byly propojené. V sálech nechybí klasické dřevěné planšety pro zavěšení map, na které by byla zanášena aktuální situace. Později byly také nainstalovány osobní počítače typu AT 286/386/486.

Jsme téměř na konci objektu, ještě než ho ale opustíme, můžeme odbočit do prachové komory. Najdeme zde atypické kapacitní tlakové uzávěry, hrubé, ale i jemné filtry. Zaslepení tunelu je i zde tvořeno železobetonovou stěnou, nechybí tlakové dveře.

Současný stav objektu

Ještě předtím, než armáda objekt v roce 2001 opustila, objevilo se hned několik nápadů na jeho další využití. Uvažovalo se například o tom, že by mohl sloužit pro potřeby krizového řízení. Nabídnut byl i Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě, která vlastní pozemky v okolí objektu. Nakonec ale objekt S5 získal šanci jak nejen přežít ale i jak smysluplně posloužit. Koncem roku 2006 jej AČR předala Ministerstvu životního prostředí, konkrétně podřízené složce – Správa jeskyní České republiky. A právě Správa jeskyní ČR, jeskyni Výpustek i s jejím bývalým vojenským zařízením, provozuje jako veřejnosti zpřístupněnou jeskyni.
GPS souřadnice Výpustku: 49.2913414N, 16.7238189E
 

Energetické zázemí

Pokud se Vám zdá, že jsme něco přeskočili, je tomu skutečně tak. Energetické zázemí objektu se totiž nacházelo mimo objekt v tak zvané „nečisté části“. I v současnosti tady najdeme dva plně funkční diesel agregáty Škoda s výkonem 80 a 40kW. Výfukové potrubí je napojeno na původní komín německé továrny. Zásoby nafty by vystačily na tři dny provozu. Diesel agregát musel umět nahodit každý zde sloužící voják, třeba i kuchař.

Dokumentární video z objektu

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování: výpověd pana Roberta Dvořáčka Správa jeskyní České republiky Wikipedia Dubánek Martin – (Mladá fronta) – Putování po československém opevnění. csla.cz vrtulnik.cz forum.valka.cz

Komentáře

komentář(ů)