Využití jaderných pum bylo doménou 40. a 50. let dvacátého století. Jaderné prostředky bylo nutné letecky dopravit na území nepřítele, což znamenalo možnost zpozorování nebo sestřelení letadla nepřítelem. To by mohlo pro každou mocnost znamenat riziko ztráty drahých technologií, finančních prostředků a ztrátu strategické výhody. Stále častěji se vyskytovaly myšlenky, zda by bylo možné jadernou nálož vtěsnat do hlavice raketového nosiče. Velikost jaderné nálože to zprvu neumožňovala, ale s příchodem na 2. generaci jaderných zbraní se problém s velikostí vyřešil. Pojďme se ale nyní podívat, kde se rakety jako takové vzaly.
První balistické rakety
Historie prvních balistických raket začíná v Hitlerovském Německu. Právě jednou z tajných zbraní Adolfa Hitlera byla i takzvaná „Zbraň odplaty“, která měla zvrátit průběh války v prospěch Německa. K použití první balistické rakety došlo 8. září 1944, střela byla namířena na Londýn. V případě raket V-2 se nejednalo o zvlášť přesný ničivý prostředek. Raketa měla dolet 300km s přesností zásahu 17km, nic jiného než město tedy trefit nemohla.
Foto: Ukořištěná raketa V-2 (Zdroj: dailymail.co.uk)
Po válce byly rakety V-2, ale i konstrukční plány a vědci velmi vzácnou válečnou kořistí. Američanům se podařilo zajistit nejenom hotové rakety a jejich komponenty, ale konstrukční plány a vědce, pro které bylo západní zajetí příjemnější, než to sovětské.
Na sovětský svaz tak zbyli druhotní vědci a nekompletní rakety. Díky velkým investicím do výzkumu raketové techniky však Sověti dokázali náskok USA dohnat. K prvnímu vypuštění sovětské rakety došlo už v roce 1947, jednalo se však stále o raketu V-2, která byla postavena především z ukořistěného materiálu.
Vlastní vývoj na straně Sovětů
Roku 1948 Sověti vynalezli vlastní raketu s názvem R-1, tyto rakety však stále vcházely z německých raket V-2 a jejich sériový výroba se rozeběhla až roku 1952. Mezitím už Sověti testovali raketu R-2, která měla dosah až 600km. Nevýhodou této rakety byl krom dlouhé doby přípravy i fakt, že jako palivo byl použit metylalkohol, který vojáci z rakety upíjeli.
V roce 1948 byla nařízením sovětské vlády stanovena specifikace rakety R-3, která měla mít nosnost 3 tuny a nést jadernou hlavici. Z území SSSR měla zasáhnout jakékoliv místo v Evropě.
Ani jednomu ze tří konstrukčních týmů se však nedařilo raketu vytvořit a tak byl projekt v roce 1949 ukončen.
Foto: Sovětské poválečné rakety
Vývoj další rakety s označením R-5 byl zahájen 20. října 1951. Hlavním požadavkem byla hmotnost bojové hlavice 1425 kg a dolet 1200 km. Vývoj byl úspěšný a raketa R-5 tak byla v roce 1955 zařazena do výzbroje sovětské armády.
Sovětské rakety krátkého doletu
Vývoj rakety krátkého doletu 8A61 neboli SS-1B SCUD-A byl v SSSR zahájen 4. prosince 1950, sériová výroba byla zahájena 13. února 1953. Jednalo se o nástupce rakety V-2. Raketa 8A61 byla v roce 1958 modernizována a nesla označení 8K11. Dolet této rakety byl 170 km a jednalo se o první raketu krátkého doletu, která byla schopna nést jadernou nálož. Raketa SCUD-A se stala legendou, v následujících letech začal její masivní export do „spřátelených zemí“ a to včetně Československa.
Foto: Komplet SCUD-A (8U218 + raketa R11)
Na závěr ještě uveďme, že v 50. letech vzniklo v SSSR hned několik balistických raket krátkého doletu. Konkrétně se jednalo o rakety v kódu NATO označené jako FROG 1 až FROG 7.
Foto: Komplet Luna-M (Frog-7)
| PROFIL AUTORA | |
 
|
Patrik Jambor
Místopředseda spolku Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz.
V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům. Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz |
|
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování:
Jam Sedláček – jamsedlacek.blog.idnes.cz |
|
| Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček | |
