Historie areálu

Drnovský armádní areál byl budován v letech 1981 – 1984. K jeho uvedení do provozu došlo 1. května 1985. Areál se stal sídlem 71. protiletadlové raketové brigády a 56. radiotechnického praporu.

Součástí areálu v Drnově bylo i zodolněné velitelské stanoviště. Jeho předchůdce bychom dříve našli v Praze, konkrétně v lokalitě Vidoule (GPS: 50.0595419N, 14.3459364E). Bunkr na Vidouli byl však oproti Drnovu dispozičně menší. V současné době jsou nadzemní stavby stanoviště na Vidouli zbourány a podzemí částečně zavaleno odpadky a obýváno bezdomovci.

Areál na Vidouli v roce 1975 (Zdroj: Archiv leteckých snímků Prahy – http://app.iprpraha.cz/js-api/app/OrtofotoArchiv/)

Areál v Drnově dopadl o poznání lépe. Autopark a stanoviště 56. radiotechnického praporu už zde sice dnes nenajdeme. V místech autoparku dnes stojí solární panely. Další budovy ale stále stoji. Kromě zmíněného autoparku byly totiž součástí areálu i další podpůrné stavby, například budova štábu, učebny, sklady, ošetřovna, kino, knihovna, kotelna, ubytovací kapacity, psinec. To nejdůležitější z areálu, podzemní bunkr, zůstal zachován.

Drnovský areál v roce 2003 (Zdroj: http://mapy.cz)

K areálu patřily i další objekty, které bychom ale přímo v Drnově hledali marně. Řeč je například o vysílacím středisku v obci Vítov, které muselo být od objektu vzdálené z bezpečnostních důvodů (GPS: 50.2488231N, 14.1412917E). Vysílací středisko s anténními poli by jednak působilo jako demaskující prvek, ale hlavním důvodem bylo především rušení, které by produkovalo. V současnosti slouží hlavní budova tohoto vysílacího střediska jako ubytovna.
Dalším odloučeným pracovištěm bylo naváděcí stanoviště v obci Zvoleněves, kde bylo dříve k vidění hned několik antén (GPS: 50.2053894N, 14.1567197E). Dnes je zde truhlárna.

Fortifikačním klenotem je ovšem rybník Otrok v obci Zvoleněves. Technologie v bunkru při svém provozu totiž produkovaly velké množství tepla a toho bylo třeba se nějak zbavit. Právě k tomu sloužila „zodolněná“ výměníková stanice u tohoto rybníka. Díky drnovskému bunkru tak byl tenhle rybník nejspíš jedinou vytápěnou vodní plochou v blízkém okolí.

Určení a odolnost bunkru

Bunkr sloužil jako Sdružené velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády a 56. radiotechnického praporu. Bunkr byl záměrně zasazen do terénu takovým způsobem, který co nejvíce stěžoval jeho zásah. Z tohoto důvodu bylo zvoleno umístění ve svahu kopce, který byl orientován směrem k Praze a kryje bunkr z jedné strany. Z druhé strany je bunkr krytý budovami. Nad objektem se nachází 200 cm tlustá železobetonová rozprasková deska, která je vyztužená rošty z železné tyčoviny. Mezi vlastní rozpraskovou deskou a stropy podzemí je tlumicí vrstva, která měla absorbovat rozloženou energii výbuchu. Díky tomu měl bunkr bez následků odolat přímému zásahu konvenční pumou o hmotnosti 250 – 500kg. Konstrukce bunkru je z monolitického betonu. Okolo bunkru se nachází síť drenážních vrtů pro zachycení vlhkosti.

Vnitřní dispozice

Velikost vnitřního prostoru je 5500 m2. Bunkr je vertikálně rozčleněn do tří nepravidelných pater a horizontálně rozdělen do tří sekcí. Spodní patro je napojeno na kabelový kolektor, který vede pod objektem. Hotovostní směnu tvořilo 48 lidí, plný bojový stav však počítal se 170 lidmi. Služba v bunkru byla 24 hodinová. Posádka zde mohla přežít až 27 dní.

První část objektu tvořilo technologické zázemí. Středová část byla samotným velitelským stanovištěm, třetí část tvořily sály pro kabiny automatických systémů velení (ASV) a nezbytné technologické zázemí. Za zmínku stojí, že hermetizována byla pouze středová část objektu. Jednotlivé kabiny ASV bylo možné uzavřít a hermetizovat zvlášť.

Plánek prostředního patra bunkru Drnov

Technologické zázemí

Ještě než vstoupíme železnými vraty do technologické části, můžeme shlédnout bývalou trafostanici objektu a stáčecí místo, kudy bylo možné do nádrže objektu čerpat PHM. Ihned za vstupem nalezneme palivové hospodářství, kterému dominuje nádrž na naftu s objemem 25 000 litrů. Další nafta byla skladována v sudech.

Zalomením obcházíme mohutná betonová vrata, která bylo možné zcela otevřít a zprůchodnit tak celou centrální chodbu v bunkru. Jednalo se o účinné řešení, jak usnadnit výměnu či servis rozměrných zařízení.

V nečisté části nacházíme rozvodnu vysokého napětí, trafostanici a strojovnu diesel agregátů, u které se zastavíme. Zdejší čtyři elektrocentrály totiž disponovaly celkovým výkonem 1,2 megawatt. To by bez problému stačilo k napájení 600 domácností. Při vyšších stupních pohotovosti byl bunkr napájen pouze energií z elektrocentrál, aby se předešlo případnému výpadku proudu z veřejné sítě. Nutno zmínit, že pro zabezpečení chodu objektu postačilo zapnutí pouze dvou elektrocentrál, další dvě zůstávaly v záloze. ASV, které se nacházely v zadní části objektu, měly zajištěny vlastní napájení z mobilních elektrocentrál.

Další v řadě je vzduchotechnika. Ta fungovala neustále, i když žádné zamoření nehrozilo. V celém bunkru byl udržován mírný přetlak, což by zamezilo vniknutí radioaktivních, chemických nebo biologických látek do objektu. I když toto opatření bylo dostatečné, přesto by bylo nutné (v případě použití otravných látek) v nečisté části používat prostředky individuální ochrany. Ve vzduchotechnické části si můžeme povšimnout atypických tlakových uzávěrů, které jistě zaujmou svou velikostí. Následuje klasická kolona, kde byl vzduch proháněn přes hrubé a jemné prachové filtry, o finální odmoření vzduchu se staraly kolektivní filtry KF-100.
Zajímavým faktem je, že v tomto objektu nebyla nainstalována regenerace vzduchu. Tlakové lahve zde neobsahovaly kyslík, ale pouze čistý vzduch. Vzhledem k velikosti objektu a počtu ukrývaných osob, totiž nebyla regenerace potřeba.
Na vzduchotechnickou část navazuje i vodní hospodářství a společně výměníky tepla.

Čistá část

Abychom se dostali do čisté části, musíme projít dalšími silnostěnnými vraty. Právě na začátku a na konci čisté části se nacházely hlavní vchody do objektu. Průchod ale nemusel být bezproblémový a mohl se zkomplikovat, došlo-li by k použití jaderných, chemických, nebo biologických zbraní. V takovém případě by nás čekal průchod dekontaminační smyčkou. Průchod byl řízen automaticky a voják ho nemohl urychlit, i když by se o to asi téměř každý snažil. Kompletní průchod totiž trval 45 minut. V každé místnosti odmořovací smyčky se nacházely instrukce, co má voják aktuálně dělat. Na konci smyčky čekal lékař, který zkontroloval, zda bylo odmoření úspěšné. Pokud ne, byl voják navrácen na začátek smyčky a absolvoval celý proces znovu. Dekontaminační smyčky se nacházely v bunkru celekm dvě. Jedna byla přístupná z budovy štábu a druhá z učebního bloku.

Naproti dekontaminační smyčce najdeme další technologickou část. Je zde umístěna kompresorovna, filtroventilační jednotky, tlumící komory, nádrže s pitnou vodou, nebo klimatizační jednotky. Všechna zařízení jsou tuzemské výroby a často slouží i jinde dodnes. Zmínit můžeme například klimatizace JANKA Radotín a.s., které patří i v současnosti mezi špičku. Zastoupeny jsou zde ale i další výrobci, například ČKD Praha, ZSE Praha nebo Tesla.

Pokračujeme dál, míjíme sklad požární techniky a také sklad tlakových lahví. Ty byly naplněny pouze stlačeným vzduchem, nikoliv čistým kyslíkem. Jak již bylo řečeno dříve, objekt nepotřeboval regeneraci vydýchaného vzduchu.

Odblokování jednotlivých dveří s magnetickými zámky nebo ovládání technologií objektu. To všechno umožňoval panel ve velínu. Služba na velínu nebyla nijak velká zábava. Obsluha se tady nejspíš celé hodiny nudila. A tak, jako jinde, ani tady nechyběla malá „zašívárna“ s kanapem a televizí. Kromě ovládacího pultu zde ale najdeme i jednu velmi důležitou věc. Mechanické hlavní hodiny od firmy Pragotron, které zajišťovaly jednotný čas v objektu, ale především na palebných oddílech. K velínu přiléhaly ale i další místnosti, například akumulátorovna.

Nyní na chvíli opustíme technologie a vstoupíme do části, kde se nacházely kanceláře a zázemí pro personál. Nejdřív to zdánlivě nepodstatné. Pokud si personál nekoupil svačinu, byla k dispozici i klasická armádní prodejna ARMA, kde byly k dostání sladkosti, nealkoholické nápoje včetně kávy a cigarety.
V celém objektu bylo kouření přísně zakázáno, všude byly instalovány hlásiče EPS (elektronické požární signalizace) a kouření bylo povoleno na jediném místě – v kuřárně. Ta měla společně s toaletami a umývárnou odsávání přes zpětnou klapku přímo ven z objektu.
Naproti toaletám se nacházel štáb, velitelství a pracovny 56. rtpr.

Vraťme se ale do horní části této sekce. Ta byla doménou různých druhů spojení. Asi nejrozměrnější místností byl sál pro dálnopisy, zde můžete dnes najít vystavené exponáty raket. V ostatních místnostech bychom mohli najít například přijímací středisko, telefonní ústřednu, výstupy dálkových kabelů nebo kontrolu spojení. Právě místnost kontroly spojení byla velmi zajímavá. Nacházely se zde dva dvacetistopé magnetofony, na které se průběžně nahrávala veškerá hlasová korespondence průběhu služby v PoSy.

Než se podíváme do sálů bojového velení, zavítáme ještě jednou do patra. Tady se nacházelo několik pracoven, převážně uzpůsobených pro připojení telekomunikační techniky. Opět bychom zde našli další akumulátorovnu. Nejzajímavější na této sekci bylo ale stanoviště šifrantů, kteří se nacházeli, stejně jako v jiných bunkrech, za mřížemi zabezpečeným vstupem. Najdeme tady i ústřednu, dálnopisy a utajené spojení.

1 2 ►

Zajímavým detailem, který najdeme v Drnově všude, jsou pragotronové překlápěcí hodiny. Pamětníci si možná vzpomenou, že stejnými hodinami bylo vybaveno i pražské metro a ne, nejde o náhodu.
Zdejší areál byl totiž stavěn ve stejnou dobu a v některých případech i stejnými technologiemi jako některé úseky linky C pražského metra.

Sály bojového velení

Činnost PVO hlavního města Prahy byla řízena právě ze sálů v Drnově. Prosklené sály sice tvořily jeden celek, ovšem činnost zde byla pečlivě rozdělena.

Horní sál patřil 56. rtpr a zakreslovaly se zde pohyby vzdušných objektů. Planšety v horní části vyobrazovaly (v pořadí zleva doprava) přehled připravenosti jednotek, následovaly planšety všeobecné vzdušné situace v západní a východní části republiky. Do tohoto planšetu kreslili pátrači nepřetržitě a to podle údajů z tak zvané „výstrahy“. Na planšety přehled připravenosti jednotek a malovýškový systém se kreslilo jen při vyšších stupních Pohotovostního systému a Bojové pohotovosti.

Středová část sálu patřila 71. plrb, na planšetech bychom našli přehled přidělení cílů, přehled všeobecné vzdušné situace v západní a východní části republiky a přehled připravenosti jednotek. Dole se ještě nacházel planšet chemické a radiační situace. Ve středu sálu se nacházela automatizovaná pracoviště (pulty), která sloužila k ovládání automatizovaného systému velení Seněž a PORI. Mimo to bychom tady našli výnosné indikátory kruhového obzoru, celkem dvě pracoviště spojařů a pracoviště staršího operačního důstojníka. V horních kabinkách je umístěno deset pracovišť směrníků, ty komunikovali po lince s palebnými oddíly a dublovali rozkazy velících důstojníků, taktéž sbírali podrobné informace o činnosti plro. Každý směrník měl na starosti 2 protiletadlové raketové oddíly (plro).

Dolní část sálu patřila velení Naváděcího stanoviště 5, kde seděli letovodi. Ti naváděli letadla na cíle.

Nedílnou součástí sálů bojového velení byla obsluha, v tomto případě kresliči, kteří každou minutu zakreslovali na planšety aktuální vzdušnou situaci. Být kresličem nebyl žádný med, práce vyžadovala přesnost a k tomu nutnost zvládat umění psát zrcadlově. Běžně planšety obsluhovali 1 – 2 kresliči. V pohotovosti jich však bylo víc. Za planšety se proto nacházely místnosti, které sloužily jako odpočívárny. V případě přechodu na pohotovost číslo 1 měli vojáci minutu na probuzení a dostavení se na pracoviště. Nutno zmínit, že mnohdy se v odpočívárně kresličů nenacházeli jen kresliči, ale i další personál, který měl v bunkru důležitou roli, například šifranti.

Sály pro umístění kabin ASV

Chodbou okolo SBV se dostáváme až k mohutnému sálu, který sloužil k uložení kabin automatizovaného systému velení (ASV). Cestou však míjíme druhou dekontaminační smyčku, která je přístupná z učebního bloku.

Kabiny systému ASV byly napájeny samostatně, a tak hned vedle velkého sálu najdeme ještě jeden, tentokrát menší sál. Právě ten byl zázemím pro mobilní elektrocentrály. Bylo jich tady umístěno celkem osm. Kromě elektrocentrál bychom zde našli ještě elektrickou rozvodnu.
 

Stanoviště RDM

Ačkoliv jsme prohlídku bunkru vlastně již dokončili, přeci jen je toho podzemí v Drnově ještě o trochu víc. Hned nad samotným bunkrem se totiž nachází ještě jeden bunkr. Ten má ovšem rozlohu pouhých 550m2 a sloužil jako zázemí pro systém RDM 12, který zajišťoval linkové spojení s velitelstvím PVOS v Brandýse nad Labem. Systém RDM-12 sice tvořila dvě vozidla, ale počítalo se s jedním náhradním. Proto ve venkovní garáži můžeme najít prostor celkem pro tři vozidla.

Nedaleko bunkru se nachází ještě zodolněné stání pro dvě kabiny, systému RDM-6. Nutno zmínit, že oba bunkry RDM byly kompletně zdevastovány a nezachovalo se v nich žádné vybavení.
Zánik areálu
 

Záník areálu

Změny v koncepci obranné politiky i společenská objednávka v devadesátých letech znamenaly pro protiletadlovou raketovou obranu postupnou redukci a nakonec likvidaci původního sytému.
Původní 71. protiletadlová raketová brigáda, v té době již s novým označením 44.plrb, byla zrušena k 31. 12. 1999.
Bunkr v Drnově ještě v roce 2002 armádě posloužil k zajištění bezpečnosti vzdušného prostoru nad Prahou při pořádání pražského summitu NATO v roce 2002. O rok později armáda Drnov, definitivně opouští. Bunkr je armádou odtajněn a vyřazen jako nepotřebný. A tím by vlastně mohl příběh drnovského bunkru skončit stejně, jak celá řada dalších objektů. Postupné rozkradení a nakonec likvidace. Jenže tenhle objekt měl oproti jiným velkou kliku. V roce 2009 bunkr převzalo sdružení Bunkr Drnov, které zde provozuje Muzeum studené války a protivzdušné obrany. Za pomoci tohoto sdružení se podařilo bunkr navrátit do stavu, ve kterém jej armáda opustila, a navíc zde můžete shlédnout zajímavé exponáty raketové techniky PVO. Návštěvu bunkru je možné zajistit přes stránky http://bunkr-drnov.cz/
 

Dokumentární video

PROFIL AUTORA
	Patrik Jambor Fotograf, badatel Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století. Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování: František Chmelař Sdružení Bunkr Drnov Luboš Dokulil Vlastimil Hoda Archiv leteckých snímků Prahy – http://app.iprpraha.cz/js-api/app/OrtofotoArchiv/) http://mapy.cz

Komentáře

komentář(ů)