Od konce druhé světové války průběžně stoupá úloha jaderných zbraní. Jaderné zbraně hrají stále významnější roli i v sovětském vojenském plánování a díky tomu získávají na počátku šedesátých let armády Československa, Maďarska a Polska do své výzbroje operačně-taktické raketové systémy v kódu NATO nazvané SCUD A a Frog 3.
Sověti ale svým středoevropským bratrům příliš nedůvěřovali a nechtěli budit ani předčasnou paniku v řadách západních spojenců. Raketové nosiče, které byly v rámci společných cvičení používány pro simulovaný jaderný útok, tak nikdy nebyly pod správou jednotlivých sovětských satelitů. Nosiče měly úřední označení jako složky ozbrojených sil Varšavské smlouvy a byly plně pod sovětskou kontrolou. Protože pod sovětskou kontrolou byly i případné dodávky jaderných hlavic, představitelé jednotlivých komunistických stran satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné použití žádný vliv.
Dnes je neuvěřitelná představa, že by cizí stát mohl, na území České republiky kdykoli přivézt jaderné hlavice podle svého uvážení, nebo umístit raketové nosiče, aniž by se kohokoli musel ptát. V šedesátých letech dvacátého století takovou možnost sověti díky československým politikům získali.
Tajné smlouvy
Podle prvních tajných smluv o raketové technice, které Československo podepsalo 30. srpna 1961 a 23. února 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ za pomoci „speciální kompletační jednotky“ dodány do Československa jaderné hlavice uskladněné na sovětském území. Při optimálních podmínkách mělo jejich dodání a zkompletování s raketovými nosiči trvat mezi 18 a 22 hodinami. To ale byla z hlediska vojenského plánování doba neúnosně dlouhá. Československo mělo totiž díky své geopolitické poloze v plánech Varšavské smlouvy významné postavení.
Válečné plány s ČSLA počítaly jako se silou prvního sledu, která měla, v případě konfliktu se západem, společně se sovětskými jednotkami umístěnými v NDR, zahájit za pomoci jaderných zbraní útok a zlikvidovat velkou část sil NATO umístěných v Západním Německu a z části i ve Francii. Oněch až 22 hodin, za které by byly jaderné zbraně do Československa dodány a připraveny k použítí by ale znamenalo, že by ČSLA musela zahájit bojovou činnost bez této hlavní palebné síly a šance na úspěšný útok se díky tomu výrazně snížila. I proto se stupňoval nátlak sovětské strany na československé vedení, aby souhlasilo s dislokací několika sovětských divizí, které by měly potřebnou výzbroj, tedy i jaderné zbraně, k dispozici.
Sovětský nátlak sice nebyl až do srpna 1968 vyslyšen, ale Moskva si alespoň v polovině šedesátých let dokázala vynutit podpis dohody o rozmístění sovětských raketových útvarů a vybudování jaderných depotů na československém území. Dne 15. prosince 1965 tak podepsali sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij a jeho československý protějšek Bohumír Lomský, zmocněný k tomuto úkonu prezidentem Antonínem Novotným, „Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Předmětem této dohody bylo, mimo jiné, vybudování tří speciálních jaderných skladů na československém území v rámci akcí nazvaných „Javor 50″, „Javor 51″, „Javor 52″.
Výstavba objektů Javor
Výstavbu objektů, oficiálně evidovaných jako „spojovací kabelové útvary“, měla zajistit československá strana, která také celou akci financovala. Veřejnost se pochopitelně neměla o podpisu smluv, ani o existenci depotů nikdy dozvědět. Přesvědčování o mírových pohnutkách Československo-sovětského přátelství chrlila propaganda se stejnou intenzitou jako kdykoli předtím a někteří této propagandě možná i věřili. Jako argesora si Československo dokázal představit jen málokterý z jeho občanů.
Pro vybudování depotů byly vybrány tři lokality, každá vzdálená jen několik kilometrů od velkých měst: Bělá pod Bezdězem, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Mladé Boleslavi, Míšov (Borovno) – 30 kilometrů od Plzně a Bílina, ležící 25 kilometrů vzdušnou čarou od Ústí nad Labem. Výstavba depotů, která měla být ukončena do 31.prosince 1967 se ale oproti původnímu plánu značně zpozdila. První dva jaderné depoty tak československá strana předala sovětským speciálním jednotkám až v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině dokonce až v prosinci 1969.
Bez zajímavosti není, že tyto přísně utajené depoty byly nejen mimo kompetenci ČSLA, nebo československých představitelů, ale i mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na československém území po srpnové intervenci. Depoty Javor podléhaly výlučně moskevskému velení, které také rozhodovalo o jejich zavezení jadernými hlavicemi.
Raketová sila jsou pouze mýtem
Všechny tři vybudované komplexy měly stejné parametry. Každý obsahoval dva speciální podzemní sklady, technické zařízení pro jejich provoz, dvoupodlažní budovu pro kanceláře, štáb, učebnu, jídelnu a ubytování pro 170 vojáků. Československé stavební podniky dále postavily v každé lokalitě 24 bytových jednotek, garáže, kinosál, klub, fotokomoru, čítárnu, knihovnu, kotelnu a příjezdové komunikace. Celkové náklady na vybudování a provoz tří depotů stály československou stranu celkem 430,56 miliónů Kčs. Budování depotů, i celá role Československa v případném válečném konfliktu zároveň celkem jasně ukazuje, jak velké zájmy sověti v Československu měli.
V těchto souvislostech si lze jen těžko představit, že by zaujali v roce 1968 jiný postoj, než byla ozbrojená okupace. Ve chvílích, kdy se Československo začínalo klonit výrazně doprava, kdy se začínaly dokonce ozývat hlasy požadující neutralitu, museli začít sověti logicky panikařit.
Sklady vybudované v akci JAVOR nikdy neměly sloužit k trvalému uskladnění jaderných zbraní. Tyto sklady fungovaly za prvé jako jakýsi mezisklad, ze kterého byly hlavice distribuovány do jednotlivých úložišť a za druhé plnily funkci servisní stanice. Hlavice v nich procházely plánovanou údržbou, případně byly, po konci jejich životnosti, měněny za nové.
I přes častou představu, která vychází z různých filmů s tématikou válečného konfliktu v průběhu studené války, nejen že na území bývalého Československa nikdy nebyla žádná raketová sila, ale jaderné zbraně také nikdy nebyly skladovány v celku. Představa skladování sestaveného kompletu, tedy hlavice i s nosičem, který je odpálen stisknutím jednoho, většinou červeného tlačítka, patří pouze do fantazie filmových diváků.
Hlavice byly vždy skladovány zvlášť a jejich smontování, tak zvané sestykování, s nosičem bylo prováděno až těsně před samotným odpálením. Samotné hlavice byly převáženy i skladovány ve zvláštních kontejnerech, které udržovaly hlavici v optimální teplotě i vlhkosti vzduchu a měly tak minimalizovat riziko vzniku případné nehody. Kontejnery ale byly také zabezpečeny před případným převzetím nepřítelem. Do otvoru pod okrouhlým krytem byla, pro případ, kdy by hrozilo, že se nepřítel kontejneru zmocní, vložena kumulativní mina typu KZ-6.
V případě vydání signálu k distribuci byly přesně určeny prostory, v nichž by k přebírání munice docházelo. Mezi jinými Libavá, Jince, nebo Mimoň. To už ale zacházíme k popisu jiných, a mnohem hrozivějších možných událostí.
Oproti obecné představe nebyly hlavice při skladování nikdy v aktivním stavu. Do něj byly uváděny až při samotném sestykování. Stejně tak ani nosiče nebyly skladovány ve stavu plné připravenosti včetně paliva. Tím byly nosiče plněny až na místě samotného odpálení.
I když tedy byla realita značně odlišná od filmových scénářů, nijak jí to neubírá na nebezpečnosti. Skladování jaderných zbraní dělalo z Československa nejen logický cíl vojsk NATO, ale především agresora, který měl mít, v případě vypuknutí konfliktu, na svědomí stovky tisíc životů.
Podobné objekty jako byly sovětské sklady, měla i ČSLA. Ty ale byly umístěny v běžných kasárenských areálech, konkrétně v posádkách Hranice, Žamberk a Kostelec n.Orlicí. V době míru v těchto objektech žádná jaderná munice nebyla. JH měly naše objekty přebírat až při mimořádných opatřeních.
Dopravu převzatých JH od sov. armády zajišťoval speciální útvar, tzv. samostatný dopravní oddíl. Ten vznikl v r. 1962 v posádce Humenné a o dva roky později se přesunul do posádky Dašice u Pardubic, kde zůstal až do svého zrušení v r. 1991. Pro přepravu hlavic a raket měl oddíl k dispozici speciální techniku. Především se jednalo o tzv. izotermické stanice, což bylo skříňové vozidlo na podvozku automobilu ZIL-157 určené k přepravě a dočasnému uložení speciálních hlavic ve vyhřívaných kontejnerech nebo i bez nich.
