Výstavba ořechovského oddílu proběhla v letech 1979-82, a z větší části ji zajišťovaly ženijní jednotky v rámci výcviku. Pouze vybrané odborné práce byly zadány podnikům z civilního sektoru.
Výše nákladů na stavbu zodolněných objektů se vyšplhala téměř na 100 mil. Kčs. Realizace stavby i projektová dokumentace byla striktně vedena pod krycím názvem „Výstavba zodolněné radiotechnické hlásky RTH-15 Ořechov“.
Dva zodolněné sklady, čtyři odpalovací plochy, zodolněné velitelské stanoviště. To je jen malá část toho, co je k vidění v bývalém oddílu protiletadlové raketové ochrany.
Historie oddílu
GPS souřadnice: 49.1049031N, 16.5412789E
Píše se podzim roku 1955. Právě tehdy se na kopečku nad obcí Ořechov poprvé objevují vojáci, aby vytyčili budoucí protiletecké dělostřelecké postavení. Na jaře 1956 potom začíná hloubení okopů a objevuje se dřevěná budova.
Po zrušení protileteckého dělostřelectva je objekt využíván jako záložní VS 76.plrb Brno. Nad Ořechovem se tak objevují stožáry a anténní systémy.
Začátkem 70. let je ořechovský objekt armádou opuštěn a své místo zde nachází obalovna živičných směsí n.p. Silnice Brno.
Armáda se na vršek nad obcí Ořechov u Brna vrací v roce 1978. Jde o místo s ideálním výhledem do širokého okolí a nejspíš i proto je vybráno pro umístění rozšiřované protiletecké obrany Brna. V roce 1978 je tak zde vybudován 7. plro vybavený komplexem s 125 Něva. V roce 2000 Armáda Ořechovský kopec definitivně opouští.
O čtyři roky později přebírá objekt do své správy skupina vojenských nadšenců a nad Ořechovem vzniká Armypark .
Popis rozdělení oddílu a sekce
Areál oddílu byl původně rozdělen na dvě respektive na tři části označené písmeny A B a C. Jako objekt A byly označovány bytovky v nedalekém Ořechově, ty sloužily k ubytování vojáků z povolání a jejich rodin. Jako objekt B je označen komplex panelových budov na okraji samotné základny. Zde byli ubytování vojáci základní vojenské služby, právě odsud byla jednotka řízena v případě, kdy nebyl vyhlášen žádný ze stupňů bojové pohotovosti. Našli bychom zde veškeré zázemí typické pro malý kasárenský komplex.
Nejzajímavější částí areálu je část označovaná písmenem C. Zde byl totiž umístěn samotný raketový komplex a veškeré zázemí potřebné pro chod oddílu v případě jednoho ze stupňů pohotovosti.
Fungování celého útvaru se tedy řídilo jednoduchým systémem. Zatím co objekt B sloužil k faktickému velení celého útvaru a sídlilo v něm kompletní velení, velitelské stanoviště objektu „C“ sloužilo svému účelu pouze v době poplachu a velelo pouze bojové části útvaru.
Například jídlo se tedy vařilo právě v objektu B a do „C“ se pouze dováželo.
Vojáci v „B“ byli mimo hotovost, v klasickém kasárenském režimu, mohli tedy na vycházky atd. Vojáci, kteří měli službu v areálu „C“ na tom byli o poznání hůř. Byli totiž na tak zvané zkrácené, respektive trvalé pohotovosti a nesměli objekt „C“ opustit.
Ořechovský oddíl, zvlášť sektor C, dnes tvoří mezi protiletadlovými raketovými oddíly jakousi světlou vyjímku. Zatím co u většiny ostatních oddílů je dnes bojová část definitivně zničena a chybí téměř veškeré vybavení, v Ořechově se podařilo stavby, i část vybavení zachránit. Právě Ořechovský oddíl totiž už čtyři roky po opuštění armádou převzalo občanské sdružení Společnost Renata.
Budovy sektoru A dnes dávno neslouží ubytovacím potřebám armády. V sektoru B je dnes pila a bývalý autopark slouží společnosti provozující autodopravu. Sektor C je tak dnes jedinou částí, kterou si můžeme prohlédnout opravdu detailně.
Podzemní velitelské stanoviště
Praktickým i faktickým centrem sektoru C bylo podzemní velitelské stanoviště. Právě odsud by byl řízen celý raketovým komplex s 125 Něva, jímž byl Ořechovský oddíl vybaven.
Samotný raketový komplex Něva byl systémem mobilním a tomu odpovídá i celá koncepce velitelského stanoviště. Sály pro mobilní techniku tak zde byly propojeny s prostory, kde byla umístěna stabilní technika. Naprosto typickou ukázkou je místnost velitelského stanoviště.
Jedinou stabilní technikou v „C“ byla telefonní ústředna a místnost VS. Vše ostatní se vyváželo. Při přesunu se vytahovala i veškerá kabeláž mezi loděmi VS, kabely k P-15 a Cykloidě, k odpalovacím rampám. Prostě všechno…
Sál, sousedící s místností velitelského stanoviště byl určen pro kabinu UNK, tedy kabinu velení a řízení. Ta byla kabely propojena s vlastní naváděcí částí komplexu – UNV, umístěnou na střeše objektu a právě jejím prostřednictvím se ke službu konajícím vojákům dostávala potřebná data o pozici přiděleného cíle a naváděné raketě. Kabina UNK byla jediným místem, z nějž bylo možné rakety v případě potřeby odpálit.
Samotná služba na velitelském stanovišti ale rozhodně nebyla něčím, co by bylo možné závidět. Malý prostor v kombinaci se striktními pravidly služby při jednotlivých stupních pohotovosti z ní, spíš než cokoli jiného, dělal postrach vojáků i velitelů. Dlouhé hodiny nudy totiž mohly být v okamžiku vystřídány velkým napětím.
Ze sálu pro kabinu UNK vedou ještě jedny boční dveře. Za nimi měla své místo malá telefonní ústředna. V té bylo umístěno, kromě místnosti velitelského stanoviště, jediné další stabilní technické vybavení.
Prostory za ústřednou sloužily jako akumulátorovna pro telefonní systém. Ne že by nebylo možné napájet telefon za pomoci transformátoru ze sítě, ale nezávislé napájení komunikačního systému zajišťovalo jeho maximální možnou funkčnost.
Když projdeme zpátky přes sál pro kabinu UNK, i přes místnost velitelského stanoviště, narazíme na úkryt pro obsluhu. Šlo o jediný hermeticky uzavíratelný prostor v objektu a posádka zde mohla bezpečně přečkat až tři dny v izolaci.
Najdeme zde celkem dvě hermeticky uzavíratelné úkrytové místnosti sestavené z vestavěných prefabrikátů ÚŽ-6. Oběma nechybí únikový východ. Konkrétně jde o zeslabenou zeď vedoucí do chodby k únikovému východu z objektu.
V sousedství místnosti velitelského stanoviště byla ještě jedna, tentokrát víc než důležitá místnost – záchod. Přísná pravidla totiž neumožňovala službě na velitelském stanovišti a na telefonní ústředně tyto prostory opustit, a tak bylo toto zařízení doslova životně důležité.
Pokračujeme dál do nitra objektu velitelského stanoviště. Procházíme místností, která sloužila pro dekontaminaci osob vstupujících na velitelské stanoviště a vcházíme do prostředního ze sálů.
Tento sál sloužil k ukrytí přívěsů rozvodné kabiny s vestavěnou elektrocentrálou, kabina automatizovaného systému velení „Vazebka“ a pojízdné opravárenské dílny.
Žluté trubky u stropu sloužily pro napojení výfuků a odvod zplodin mimo objekt. Jejich vývod byl u většinu objektů umístěný nad jednotlivými portály.
Před vstupem do dalšího sálu procházíme přes elektrorozvodnu sloužící pro celý objekt. Původně bychom právě zde mohli vypnout přívod proudu do celého objektu, nebo zapnout jakékoli zařízení včetně ventilace. Dnes už se toho ale přeci jen neodvážíme. Rozvody nejsou v úplně nejlepším stavu.
Poslední ze tří sálů opět nabízí pohled na sadu trubek pro odvod zplodin. Místo elektrocentrál, které by byly nahozeny v případě bojové pohotovosti, a které by zajistily samostatné napájení celého objektu, tady dnes parkuje BVP, ve kterém se mohou projet návštěvníci areálu.
Objekt podzemního velitelského stanoviště je ukázkou jednoduchosti a zároveň funkčnosti. Příkladem může být systémem vzduchotechniky. Protože podzemní velitelské stanoviště nebylo koncipováno jako vzduchotěsně, byl celý systém vzduchotechniky založen na principu vytvoření mírného přetlaku v celém objektu. V případě potřeby mohl vzduch vháněný do objektu jít navíc přes sérii chemických filtrů.
Ukázkou jednoduché funkčnosti jsou i silnostěnná vrata do jednotlivých sálů. Vrata nebylo třeba otevírat a zavírat nijak pravidelně, musela být ale funkční pro případ přesunu celého raketového komplexu rychle a jejich otevření tak muselo být rychlé, bezproblémové a nezávislé na dodávkách energií. A tak, jak fungovala před nějakými dvaceti lety fungují i dnes. Stačí pouze uvolnit zajišťovací ocelové lano a uvolnit západku.
Při zavírání je třeba opět nasadit ocelové lano do kladek, zaháknout a pomalu navíjet. Postupně se tak zavře nejdřív jedno a potom i druhé křídlo vrat.
Objekt velitelského stanoviště měl ale ještě jednu podstatnou součást. V půlkruhovém zodolněném postavení na střeše objektu byl umístěn naváděcí radiolokátor SNR-125. Anténa propojena dvěma kabelovými prostupy s kabinou velení a řízení UNK.
Přehledový radiolokátor P-15
Přehledový radiolokátor P-15 měl své místo v jednoloďovém zodolněném objektu. Za provozu bychom zde našli kabinu radiolokátoru na podvozku Zil-131, spolu s jednou elektrocentrálou. Samotná anténa radiolokátoru byla vysunuta otvorem ve stropě objektu.
Protože tento radiolokátor měl relativně špatné pokrytí nízko letících cílů, byl později celý systém změněn a původní dvojitá anténa P-15 byla nahrazena novou – typu „Unža“ Šlo o ofsetovou parabolu, podobnou, alespoň vzhledem, dnešním satelitním anténám. Tato anténa byla umístěna na stožáru, který umožňoval sledování velmi nízko letících cílů.
Dnes tento objekt využívá firma věnující se výrobě nástaveb pro nákladní vozy. Na místě přehledového radiolokátoru tak můžeme najít právě vznikající korbu, nebo přívěs.
Co ale zůstalo zachováno je nouzový východ z objektu. Projít se taky můžeme prostory, které sloužily jako úkryt pro trojčlennou obsluhu radiolokátoru.
Sklady raket
V areálu nechyběly dva skladovací objekty pro uložení řízených střel. Každý z objektů byl dvou loďový, každá z lodí měla svá vlastní silnostěnná vrata tvořená ocelovou konstrukcí pokrytou 1 cm pancéřovými pláty a vyplněnou žíhaným křemitým pískem. Jejich otevření a zavření fungovalo na stejném principu jako u vrat sálů velitelského stanoviště.
U každých vrat nechyběl jeřáb. Za jeho pomoci se rakety překládaly z přepravníku na skladovací vozíky, či případně obráceně z vozíků na přepravník.
I když zde dnes původní rakety používané v komplexu s 125 Něva nenajdeme a nedochovaly se ani skladovací vozíky, pohled na vybavení sálu dává jasnou představu, jak celý systém původně fungoval.
Zajímavým detailem je dochované ovládání ventilace a vytápění skladů, samotný ventilátor i rozvody ventilace. Téměř neuvěřitelně potom působí dochované, ručně psané směrnice, které určují vše od teploty a vlhkosti vzduchu, přes systém použití vrátku, až po pravidla údržby.
Oba sály skladu jsou v zadní části propojeny chodbičkou, která vede přes malý úkryt pro obsluhu. I zde můžeme rozeznat prefabrikáty z řady ÚŽ – 6. Vrátka ovšem už dnes nejdou otevírat tak snadno jako kdysi a i elektřina funguje místy na heslo.
Odpalovací rampy
Ze skladovacích objektů vede logická cesta k okopům s odpalovacími rampami. Ty byly v areálu celkem čtyři, přičemž jedna sloužila jako cvičná. Právě na těchto plochách byla umístěna odpalovací zařízení systému Něva. Každé z těchto zařízení bylo kabely propojeno s podzemním velitelským stanovištěm a právě z něj bylo ovládáno.
Samotné odpalovací zařízení by bylo ze vzduchu velmi snadno identifikovatelné. Čtyři betonové bloky po stranách odpalovací plochy proto sloužily jako podpora pro maskovací konstrukci. Tu bylo možné v případě nutnosti rychle odstranit. Dvě poloviny maskovací sítě na podpůrných stožárech se od sebe odklápěly pomocí jednoduchých závaží. Stačilo tak odjistit pojistná lana a rampa byla odmaskována doslova za několik sekund.
Samotné odpálení raket, tedy pokud by k němu došlo, bylo činností nebezpečnou nejen pro samotný cíl, ale také pro obsluhu odpalovací rampy. Startující motor rakety by do okolí vrhl hromadu prachu a drobných kamínků, které by obsluze na zdraví rozhodně nepřidaly.
Úkryty pro obsluhu
K ochraně obsluhy, před očekávatelnými i neočekávatelnými účinky střely, tak sloužil úkryt vytvořený na základě klasického prototypu prefabrikovaných objektů ÚŽ-6.
Jeden úkryt sloužil vždy pro dvojici odpalovacích ploch. Nechybí protitlaková příčka, vnější tlakové dveře. Samotné vybavení úkrytu nebylo nijak luxusní. Nebyl pro to ani žádný důvod. Úkryt byl vybaven suchým WC, lavicí, telefonickým spojením do zbytku útvaru, nebo signalizací pohotovosti. Vše prosté, jednoduché a funkční.
Klamné objekty
Pokud bychom se podívali na celý areál protiletadlového oddílu z výšky v době jeho aktivní činnosti, dominovaly by tomuto pohledu tři klamné objekty. Zatím co betonový plot byl z jedné strany porostlý břečťanem a z druhé opatřen maskovacím nátěrem, všechny další viditelné součásti byly opatřeny maskovacími nátěry, nebo zakryty maskovací sítí, tak právě tři klamné objekty, umístěné po okrajích areálu C, byly jasně a zřetelně viditelné.
Už podle názvu je jasné, že klamné objekty na sebe měly soustředit případnou palbu nepřítele a odlákat ji od důležitých budov a zařízení.
V samotných klamných objektech bychom mohli najít třeba tělocvičnu, nebo jiné zázemí pro potřeby oddílu. Často ale nejspíš klamné objekty sloužily zkrátka jako ideální zašívárna.
Zkrácená
Areálu dnes na první pohled vévodí objekt zděné přízemní budovy pro personál velitelského stanoviště, tak zvané „zkrácené“. Tento její neoficiální název pochází od trvalé, nebo taky „zkrácené pohotovosti“, kterou vojáci v objektu C drželi.
Dál tu nechyběla třeba kuchyňka, nebo sklady. Personál prý zkrácenou ovšem neopouštěl jen dveřmi. Při přechodu z druhého na první stupeň pohotovosti, což znamenalo připravenost k odpálení raket, byla určena norma časového limitu čtyři minuty, u některých oddílů ale třeba tako pouhé tři a půl minuty. Právě tehdy osazenstvo zkrácenou opouštělo ve spěchu i okny. Na dveře prostě nebyl čas.
Zodolněné okopy pro PR-14
Nedaleko zkrácené najdeme dvojici zodolněných okopů pro automobilní přepravníky PR-14, připravené k prvnímu okamžitému dobytí odpalovacích zařízení. Pro úplnost dodejme, že na jednom z přepravníků byly v rámci výcviku umístěny dvě cvičné rakety. Útvar navíc vždy disponoval nejméně jedním volným přepravníkem pro případ nutnosti vybití rakety z některé z odpalovacích ramp.
Cykloida
Posledním zodolněným objektem, který jsme zatím nezmínili, je jednoloďová zodolněná stavba,pro umístění kabiny aparatury radioreléového spojení 5ja62 Cykloida.
Systém Cyklojda byl ovšem velmi důležitou součástí celého systému. Zajišťoval totiž kódované spojení automatického systému velení SENĚŽ s velitelstvím nadřízené protiletadlové raketové brigády. Dodejme ještě, že samotná anténa i s kabinou byla tentokrát umístěna venku a k obsluze stačily dva lidé.
Později byly Cykloidy umístěny v nevyužitých okopech, které byly probourány a vedle nich byly zřízeny patky pro stožáry antén.
Záložní VS
Ořechovský útvar měl jednu zvláštnost, která jej odlišuje od řady jiných protiletadlových raketových postavení. Touto zvláštností je nenápadná zděná budova u vjezdu do části C. I když na první pohled vypadá jako prosté kanceláře, nebo ubikace, její úloha byla daleko podstatnější.
Tato budova sloužila totiž jako záložní velitelské stanoviště pro celou 76. protiletadlovou raketovou brigádu Brno. Pokud by bylo vyřazeno zodolněné velitelské stanoviště brigády, umístěné v Sokolnici, převzala by velení směna právě zde v Ořechově.
I když by zde velení probíhalo bez pomoci automatického systému velení, a tedy stylem ručního zakreslování na planžety, boje schopnost brigády by zůstala zachována.
V této nenápadné budově tak původně nechyběla planžetová místnost a i v době míru zde bylo uloženo veškeré potřebné vybavení.
Dokumentární film o ořechovském oddílu
Poděkování
Danielu Urbánkovi – náčelníkovi Army parku Ořechov u Brna.
Více o Army parku Ořechov u Brna najdete na armypark.wbs.cz
