Vznik a organizace raketového vojska TR/OTR ČSLA

Historie raketového vojska Československé lidové armády (ČSLA) je výrazně spjata se záměrem Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) zvrátit jadernou převahu západu na území Evropy. Proto, abychom pochopili souvislosti, se musíme vrátit do roku 1953, kdy speciální skupina ze Sovětského svazu sbírá data o terénu v Rumunsku, Bulharsku a NDR. Tyto informace o vhodných lokalitách mají sloužit k posouzení možnosti rozmístit první typy sovětských raketových nosičů na těchto území.

Dne 26. března 1955 sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov a ministr obrany Nikolaj Alexandrovič Bulganin podepsali příkaz k umístění několika sovětských raketových jednotek ve zmíněných státech.

Československo, ale zůstává stranou. Je jednou z mála zemí sovětského bloku, kde není umístěna žádná sovětská posádka a českoslovenští politici se požadavku na umístění posádek sovětské armády na československém území dlouhodobě brání. Nakonec, začátkem šedesátých let dochází ke kompromisu. Dne 30. 8. 1961 je, oficiálně na základě záměru Ministerstva národní obrany ČSSR (MNO), přijata dohoda o zavedení kompletů operačně taktických raket do výzbroje ČSLA. V tom samém roce dochází k výstavbě prvních dvou těžkých dělostřeleckých brigád. Jedná se konkrétně o 311. a 321. těžkou dělostřeleckou brigádu. Z důvodu utajení se pro ně používalo značení „technická brigáda“. Výstavba třetí brigády byla zahájena v roce 1963, jednalo se o 331. TDB. Všechny tři brigády jsou zprvu dislokovány v Hranicích na Moravě. Veškerá výstavba, včetně nákupu kompletů byla plně financována Českoslovenkou stranou, to platilo po celou dobu existence raketových brigád, tedy i po roce 1968. V průběhu let 1961- 63 bylo do ČSSR dodáno celkem 16 kompletů OTR SCUD-A.

Budování raketových brigád nebylo z investičního i logistického hlediska marginální akcí. Pro každou brigádu totiž musela být nejen zbudována dělostřelecká základna, ale muselo být i zajištěno skladování kapalných raketových pohonných hmot (KRPH), skladování nosičů, speciální opravárenské dílny, výcvikové centrum, zásobovací kapacity, výzbrojní základny. Zajištěná musela být také doprava a to nejen samotných hlavic. Vznikl proto 41. samostatný dopravní oddíl.
Výstavbou objektů a dalšími investicemi ale vše, ani zdaleka nekončilo. Raketové brigády byly, ve struktuře ČSLA, novým druhem vojska. Bylo proto zapotřebí vyškolit řadu důstojníků a poddůstojníků a nejen na stupni MNO, ale na stupních okruhů, armád, vševojskových divizí a útvarů. Dále bylo třeba zformovat kontrolní skupiny raketové techniky a měřících přístrojů.

Taktické rakety (TR) vs operačně taktické rakety (OTR)

Pokud se budeme držet otázky jaderných zbraní a raketové techniky v rámci ČSLA, můžeme je rozčlenit podle prostředků, které by byly v boji použity. Jako nosiče byly u raketového vojska ČSLA použity taktické rakety a operačně taktické rakety.

Taktické rakety – jednalo se o mobilní prostředky velmi krátkého dosahu. Ten byl obecně stanoven v desítkách kilometrů, většinou šlo však o dolet 12 – 70km. Dolet kompletu 9K79 TOČKA v poslední verzi (konkrétně šlo o verzi C) byl však až 120km. Rakety mohly nést konvenční, jaderné nebo chemické hlavice. ČSLA ovšem měla k dispozici pouze konvenční hlavice. Výhodou taktických raket byla jejich mobilita a rychlost odpalu. Obsluha potřebovala mnohem méně času, než u OTR. Oddíly taktických raket byly součástí každé motostřelecké nebo tankové divize. ČSLA měla k dispozici komplety: 2K6 Luna (v kódu NATO Frog-3), 9K52 Luna M (v kódu NATO Frog-7) a 9K79 Točka (v kódu NATO SS-21 Scarab).

Operačně taktické rakety – byly prostředky krátkého dosahu. Ten byl u této techniky počítán zhruba 60 – 400km. Rakety mohly nést jak konvenční, tak jaderné nebo chemické hlavice. ČSLA měla k dispozici opět pouze konvenční hlavice. OTR měly ve výzbroji speciální brigády ČSLA – takzvané „těžké dělostřelecké brigády“ (311. TDB, 321. TDB, 331. TDB). Výhodou těchto OTR byl jejich dosah a také fakt, že mohly nést oproti TR hlavice o výrazně vyšší hmotnosti. Operačně taktické rakety ovšem měly řadu nevýhod. Počínaje organizací jednotlivých brigád, logistikou, přes kontrolu a skladování nosičů, až po delší dobu odpalu než u taktických raket. ČSLA měla k dispozici komplety: 8U217 (v kódu NATO SS-1 SCUD-A), 9K72 ELBRUS (v kódu NATO SS-1B SCUD-B) a 9K714 „OKA“ (v kódu NATO SS-23 SPIDER).

První jaderný úder

Hovoříme-li o prvním jaderném úderu, rozhodně tím nemyslíme vystřelení pouhého jednoho kusu jaderné munice. Vždy se jednalo o celou skupinu několika úderů. Například operační plán z roku 1977 počítal se 124 kusy jaderných nábojů, které by byly použity během 1. jaderného úderu. Nosiče pro 1. jaderný úder byly skladovány přímo u útvarů raketového vojska. Nosiče pro 2. jaderný úder byly skladovány v rámci dělostřeleckých základen/pohyblivých raketových technických základen (DZ/PRTZ) a nosiče pro 3. a další jaderné údery byly ve skladech MNO.

Frontové a armádní DZ/PRTZ

Z hlediska podřízenosti byly jednotlivé dělostřelecké základny/pohyblivé raketové technické základny (DZ/PRTZ) podřízené buďto jednotlivým armádám nebo přímo frontu (okruhu).

Frontová/okruhová DZ/PRTZ – zabezpečovala frontové raketové prostředky prvního (pouze bojové hlavice) a dalších jaderných úderů. ČSLA měla pouze jednu frontovou PRTZ, pokud hovoříme o raketách typu země-země. Jako frontová dělostřelecká základna byla pověřena 31. dělostřelecká základna (DZ). Z výše uvedeného vyplývá, že PRTZ okruhového/frontového typu se specializovala na raketové prostředky OTR, případně jaderné dělostřelectvo

Armádní DZ/PRTZ – (21. a 11. DZ/PRTZ) patřily do bojové sestavy jednotlivých armád. Zabezpečovaly raketové útvary OTR v podřízenosti armád a raketové útvary TR, v podřízenosti velitelů tankových a motostřeleckých divizí. Z toho vyplívá, že armádní PRTZ/DZ byly smíšeného typu (OTR a TR).

Dělostřelecké základny

Dělostřelecká základna bylo krycí označení pro PRTZ v době míru. DZ/PRTZ se dělily na frontové nebo armádní, podle své příslušnosti. Hlavním úkolem DZ/PRTZ bylo převzetí a skladování raket, bojových hlavic, dělostřeleckých střel speciálního určení a jejich následná příprava k bojovému použití. Dále udržování prostředků ve stanoveném stupni pohotovosti. V rámci ČSLA byly zbudovány 3 dělostřelecké základny.

11. DZ – Vznikla počátkem roku 1962 v posádce Hranice na Moravě. Při svém vzniku byla podřízena MNO. Od 1. 9. 1969 byla podřízena Západnímu vojenskému okruhu. V roce 1976 se podřízenost DZ opět změnila a základna nově spadala pod velitele Středního vojenského okruhu, posléze 4. armády.
V roce 1983 musela posádka opustit kasárna Jaslo a přesunout se do kasáren K. Gottwalda (dnes kasárna gen. Zahálky). V roce 1986 byla základna dislokována v rámci posádky Jince a 31. 10. 1986 byla předána zpět do podřízenosti ZVO (Tábor), s úkolem technického zabezpečení 311. TDB (Jince). V roce 1989 byla 11. DZ přečíslována na 31. DZ (Jemčina). Tato DZ měla, jako jediná, pouze prostředky pro technické zabezpečení OTR. V roce 1991 byla 11. DZ zrušena.

21. DZ – Vznikla v roce 1963 v posádce Žamberk. Základna byla určena k technickému zabezpečení raketových útvarů Západního vojenského okruhu, posléze 1. armády. Zabezpečovala prostředky pro útvary OTR, tak TR.
V roce 1974 byla základna přesunuta do posádky Kostelec nad Orlicí.
Koncem roku 1989, v souvislosti s vytvořením raketové brigády 1. armády, došlo i k organizačním změnám u 21. DZ (zrušení techniky a jednotek zabezpečujících OTR).
V roce 1991 byla dělostřelecká základna v posádce Kostelec nad Orlicí reorganizována na 6. pohyblivou raketovou technickou základnu (6.prtz). 21. DZ byla v roce 1991 zrušena.

31. DZ – Vznikla v roce 1961 a byla dislokována v posádce Kostelec nad Orlicí. DZ prováděla i v míru měrovou službu (dnes meteorologickou službu). Pojízdná kontrolní skupina prováděla kalibrace pomocí pojízdné laboratoře KZS (kontrolně zkušební stanice).
Po zřízení Západního vojenského okruhu, přešla DZ, v září 1969, do podřízenosti velitele 1. armády.
V roce 1976 byla nově podřízena veliteli Západního vojenského okruhu.
31.10 1986 byla DZ vyjmuta z podřízenosti velitele ZVO a podřízena veliteli 4. armády. Současně došlo k jejímu přečíslování na 11. DZ a to bez současné změny dislokace (Kostelec nad Orlicí).
V roce 1991 byla 31. dělostřelecká základna zrušena.

Pohyblivá raketová technická základna (PRTZ)

Po vyhlášení válečného nebezpečí jednotky opustily dělostřeleckou základnu. Následně došlo k budování základny v polních podmínkách. Jednalo se konkrétně o zbudování stanoviště a následnou přípravu k odpalu.
Pohyblivá raketová technická základna se skládala z velitelství, raketových technických jednotek, velitelské baterie a jednotek technického, metrologického a týlového zabezpečení.

Pro rozmístění PRTZ byl vždy budován jednak hlavní prostor rozmístění a až dva záložní prostory. Všechny prostory musely splňovat vhodné předpoklady pro činnost PRTZ (odpálení, přesun, skryté rozmístění, ochranu proti ZHN a další požadavky). Tyto prostory byly od prostoru stálé dislokace zabezpečovaných jednotek (útvary/svazky) zpravidla ve vzdálenosti do 60 km. Budovaný prostor rozmístění měl tvar čtverce o rozměrech 6 až 10 km na šířku i délku. Vzdálenost mezi hlavním a záložním postavením byla nejméně 30 km.

Výcvik raketového vojska

Výcvikové středisko raketového vojska vzniklo v posádce Hranice na Moravě 15. 1. 1962, s určením jako školní útvar, pro přípravu specialistů raketových odborností (vojáků z povolání i vojáků základní služby). Neslo název „Výcvikové technické středisko Velitelství dělostřelectva MNO VTS VD MNO“.
Polní výcvik byl prováděn ve výcvikových prostorech Brdy, Libavá, Mladá a v dalších, v trvání několika týdnů.
Každá z raketových brigád (311., 321., 331. TDB) se účastnila, většinou jednou za tři roky, bojových ostrých střeleb mimo území republiky. Jednalo se povětšinou o testovací polygon Kapustin Jar. K prvnímu ostrému odpalu rakety jednotkou ČSLA došlo na tomto polygonu dne 9. 8. 1962 a měla ho na svědomí 311. těžká dělostřelecká brigáda.
Raketové brigády se tohoto výcviku účastnily v rozdílném složení, ale vždy s vlastní raketovou technikou a výzbrojí.

Skladování kapalných raketových pohonných hmot

Palivo se odebíralo z okruhových skladů KRPH (Chlumec nad Cidlinou, Lipník nad Bečvou, Rožmitál pod Třemšínem). Později byly sklady KRPH vybudovány poblíž místa dislokace raketových brigád jako „Malá chemická cvičiště“. Tato cvičiště sloužila nejen ke skladování pohonných hmot, ale i k nácviku plnění nosičů.
Sklad KRPH pro 21. dělostřeleckou základnu byl stejný jako pro 31. DZ (Chlumec), pro 11. DZ to byl okruhový sklad PHM Lipník nad Bečvou.

Skladování nosičů a hlavic

Z výrobního závodu v SSSR byly raketové nosiče na území Československa dopravovány prostřednictvím železničních transportů. Přejímky raket se uskutečňovaly ve Vojenském opravárenském závodě v Bludovicích u Nového Jičína za přítomnosti pracovníků sovětského výrobního závodu. Odtud byly nosiče transportovány do centrálních skladů MNO.

Centrální skladování munice zabezpečovala 1. výzbrojní základna (1. VZ) Mikulovice. Pro skladování raket a raketového materiálu byly uzpůsobeny bývalé dělostřelecké tvrze vybudované v letech 1935 – 38. Konkrétně šlo o tvrze Mladkov (Adam), Králíky (Hůrka) a Háj ve Slezku (Smolkov). Tyto rozsáhlé podzemní sklady zabezpečovaly spolehlivé uložení raket a materiálu v předepsaných klimatických podmínkách. Sklady měly vlastní zdroj elektrické energie, vody a byla v nich po celý rok stálá teplota a vlhkost. V podzemí byla k dispozici vlastní kolejová doprava zajišťovaná soupravami s lokotraktorem.

1.VZ přijímala také další dovozový materiál a po převedení na ČSN jej předávala vojskům. Nejspíš i z tohoto důvodu disponoval tato základna později i jedním z nejmodernějších počítačů v ČSLA, který byl určen k vedení projektů, sledování provozu a oprav raketové techniky a pro zásobování náhradními díly. Inspekční oddělení 1. VZ provádělo pravidelně jednou ročně technické prohlídky všech raketových nosičů uložených u vojsk. Základna také prováděla likvidaci vyřazeného materiálu.

Raketové brigády měly ve svých skladech také uloženy bojové nosiče raket, ovšem ve výrazně omezenějším množství. Péči o ně zajišťoval technický oddíl nebo také technická baterie, zkráceně zvaná „techbat“. Nosiče byly vždy uloženy v hermetických obalech na přepravníku, vozidla byla plně připravena k výjezdu. Do roku 1982 bylo ve skladech útvarů uloženo vždy šest nosičů, po reorganizaci na dvě odpalovací zařízení v baterii, byl počet navýšen na osm kusů.

Doprava hlavic a nosičů

Hlavním úkolem 41. a později také 43. samostatného raketového dopravního oddílu (SRDO) byla přejímka raketových nosičů, bojových hlavic a jejich dočasné skladování. Dále přejímka a odsun poškozených nosičů, hlavic a jejich příslušenství, které nebylo možno opravit v rámci raketových technických útvarů. Zajišťovaly také odsun prázdných obalů. Přísun hlavic probíhal do pohyblivé radiotechnické základny (PRTZ) jednotlivých brigád.
V rámci ČSLA se o dopravu raket a nosičů staral 41. SRDO, který byl nejprve dislokován v posádce Humenné, poblíž hranice se SSSR a později , konkrétně v roce 1964, byl přemístěn do Dašic, poblíž Pardubic. V roce 1979 vznikl v Dašicích druhý oddíl, 43. SRDO.
Složení SRDO bylo následující: 1. dopravní baterie, 2. dopravní baterie (rámcová), spojovací baterie, četa týlového zabezpečení, četa oprav techniky. Dopravní baterie byla složena ze dvou čet, každá četa zahrnovala 12 x přepravník + izotermické stanice.
Po vyhlášení stupně bojové pohotovosti „Válečné nebezpečí“ byl SRDO vyváděn do prostoru soustředění ve vzdálenosti 30-80 km od posádky. Na rozkaz se SRDO přesunoval přibližně 6km severně od 1. výzbrojní základny Mikulovice. Nařízená vzdálenost mezi jednotlivými polními sklady byla 2 km a v jednom skladu nesmělo být víc jak šest raketových nosičů či hlavic.

Kontrolní skupiny

V souvislosti se vznikem raketového vojska bylo nutno vytvořit i kontrolní skupinu, která by prováděla následné prověrky nosičů. Na podzim roku 1963 tedy vznikla Pojízdná kontrolní laboratoř Ministerstva národní obrany (PKL), která nahradila „Chodorovičovu skupinu “, která prováděla kontroly nosičů do té doby. Tím byla naplněna snaha získat plnou vlastní kontrolu nad TR a OTR ve vlastnictví čs. armády. PKL kontrolovala nosiče jednou do roka a měla k tomu k dispozici soupravu „HRAČKA“, která seskládala celkem ze čtyř vozidel. Tato souprava umožňovala rozvinutí technologické linky pro kontrolu rakety. Činnost PKL podléhala přísnému utajení a nesměli zde sloužit vojáci základní služby. PKL měla své zázemí ve VZÚ 011 Slavičín až do roku 1975, kdy bylo středisko přesunuto do Mikulovic.

Protože raketová technika a vše co s ní souvisí, je závislé na přesně kalibrovaném přístrojovém vybavení, vznikla Metrologická služba. Ta měla za úkol právě kontrolu a kalibraci používaných přístrojů. Nadřízeným orgánem metrologické služby bylo Ústřední měrové středisko (ÚMS) jako součást pracoviště PKL ve Slavičíně, později v Mikulovicích. UMS kontrolovalo činnost kontrolně zkušebních stanic a měrových středisek. Měrové středisko bylo součástí každé dělostřelecké základny a to jak ve stacionární verzi, tak v mobilní.
 

PROFIL AUTORA

Patrik Jambor

Místopředseda spolku

Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz.

V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům.

Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování:

Vladimír Mohyla

Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

 

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: , , ,

background