Protivzdušná obrana Prahy – 71. PLRB – 11.PLRO – Točná

Klikatá silnička vedle ústí Komořanského tunelu nevypadá nijak zvláštně. Potkáte na ní cyklisty, občas projede auto, okolní lesy lákají k výletu. Od sedmdesátých let ale měl tento kopec k výletnímu místu daleko. Kdybyste se ještě v první polovině devadesátých let let chtěli projít po kopci Čihadlo, který leží mezi Točnou a Modřany na jižním okraji Prahy, měli byste smůlu. Právě tento kopec, který odděluje Točnou od Vltavy, totiž patřil do systému protiletecké raketové obrany a byl tak jedním z míst s vysokých stupněm utajení.
 

Historie

Počátkem 70. let byl, v rámci celkové koncepce protiletecké obrany, na kopci Čihadlo, dislokován 11. protiletadlový raketový oddíl. Jeho úkolem bylo, společně s dalšími 19 oddíly 71 protiletadlové raketové brigády, chránit nebe nad Prahou. K tomu byl 11. protiletadlový raketový oddíl vyzbrojený protiletadlovými raketovými komplety S-125 NĚVA. Podobně jako dnes, byl i v době kdy bylo protiletecké postavení na kopci Čihadlo plně funkční, celý prostor rozdělen na dvě části.
 

Rozdělení prostoru

V prostoru, kde dnes sídlí školící a rekreační středisko Vysoké školy ekonomické bychom našli sekci B a na současném air softovém hřišti sekci C. Sekce B obsahovala třípodlažní ubytovací budovu, autopark s dílnou a čerpací stanicí PHM a strážní budovu. Část B byla oddělena od vlastního palebného postavení raket třímetrovým betonovým plotem („C“). Palebné postavení bylo obvykle několikanásobně oploceno a velmi důkladně střeženo.

I samotnou sekci C bychom mohli pomyslně rozdělit na dvě části. Na část skladovací, která bezprostředně sousedila se sekcí B a na část, ve které se nacházelo velitelské stanoviště, odpalovací plochy a zodolněné úkryty pro techniku. Spodní část sektoru C, pro zjednodušení jí říkejme skladovací, je ještě dnes od sektoru B oddělena masivním betonovým plotem, na kterém můžeme stále ještě najít zbytky maskovacího nátěru.
 

Zodolněné sklady

Ve skladovací části byly umístěny dva klamné a dva zodolněné úkryty. Ty sloužily ke skladování raket pro odpalovací komplexy. Samotné zavážení raket do úkrytů bylo co možná usnadněno. Kromě relativně snadné manipulace s vraty tak na příjezdových komunikacích nechyběly třeba naváděcí lišty. Ty nakonec můžeme najít ve všech zodolněných objektech, ve kterých se předpokládalo zajíždění techniky.

Rakety byly po zavezení skladovány na vozících po dvou. Podle rozchodu kolejí můžeme předpokládat, že se do každého sálu vešly maximálně tři manipulační vozíky, tedy celkem šest raket. Oba dvousálové objekty, které se ve skladovací části sektoru C nacházely, tak umožňovaly uskladnění až 24 raket. K manipulaci s vozíky sloužil malý kolejový systém. Rakety byly skladovány v bojeschopném stavu, tedy zkompletované, s nasazenou bojovou náloží, i stabilizátory. Stejné vozíky, konkrétně se jedná o typ skladovacího vozíku s označením 4390, byly používány ke skladování raket i v rámci technických oddílů, které sloužily jako podpora oddílů palebných a byly od nich vzdáleny vždy 40-50 km.

Oba sály zodolněného úkrytu byly v zadní části propojeny malým krytem pro obsluhu. Velikost krytu naznačuje, že rozhodně nebyl koncipován pro dlouhodobější pobyt, ale pouze pro nouzové přežití obsluhy. Z krytu bylo také možné se dostat k nouzovému výstupu. Ten je dnes poměrně pečlivě zavařený. Tento dvousálový zodolněný úkryt je ale vlastně jediným objektem, který je ve spodní části sektoru C dnes k vidění.
 

Horní část sektoru C

Cestou ze spodní části sektoru C můžeme narazit i dnes na řadu tabulek se zákazem vstupu. Nejedná se ale o vzpomínku na dobu, kdy byly na Točné aktivní rakety. Vstupujeme pouze do prostoru airsoftového hřiště. To dnes zabírá celou horní část sektoru C.

V horní části sektoru C byly původně, kromě velitelského objektu, odpalovacích ploch, nebo jednoho ženijního úkrytu, umístěny i jeden zodolněný okop a dva zodolněné úkryty. V obou úkrytech, které byly tentokrát umístěny naproti sobě, dnes už chybí většina vybavení.

Prostor úkrytu byl původně rozdělen na dvě části. Nechyběl ani nouzový východ. Kruhový otvor v betonové střeše úkrytu sloužil anténě radiolokátoru. Dnes alespoň názorně demonstruje sílu stropu úkrytu.

Ani druhý z obou úkrytů nedopadl lépe. Opět narážíme na odpadky, vidět můžeme pouze několik málo zbytků vybavení. Oproti úkrytu pro radiolokátor měla obsluha protilehlého úkrytu k dispozici i malý bunkr. Do něj se vstupovalo v zadní části úkrytu. Opět nechyběl ani nouzový východ. Ten je dnes zavařený a právě tento fakt nejspíš zachránil samotné dveře východu před neslavným koncem ve sběrných surovinách.

Po několika málo desítkách metrů můžeme narazit na další z připomínek původní funkce areálu. I tento zodolněný okop, který měl sloužit pro přepravník s raketami, ale dnes začíná ovládat na jedné straně příroda a na druhé straně odpadky. Ukrýt do tohoto okopu jakoukoli techniku by dnes šlo jen velmi těžko.
 

Velitelské stanoviště

Jen několik dalších desítek metrů je vzdálený pomyslný i faktický střed celého areálu. Nevelká vyvýšenina na vrcholu kopce, dnes z větší části zarostlá stromy a keři. Komplex, sloužící jako velitelské stanoviště obsahovat celkem tři zodolněné sály a nouzový úkryt pro obsluhu. Dva ze sálů byly situovány směrem na východ, jeden směrem na západ.

K boku komplexu byla připojena malá kancelářská budova sloužící pro potřeby velitelského stanoviště. Podél chodby vedoucí přesně na hranici mezi zodolněným objektem a kancelářskou budovou, dnes najdeme, pouze na několik prázdných místností. V zadní části najdeme venilátorovnu a vstup do nezbytného krytu.

Právě chodbami krytu je budova spojena se zbytkem komplexu. Dochované nápisy sávají tušit, jaký by byl režim v případě jeho reálného použití. V prostorách krytu občas narazíme i na nepatrné zbytky vybavení, rozvodů, někdy i na dosud nepoužitý únikový východ.

Prostory krytu dnes poskytují úkryt především bezdomovcům. Díky kterým pomalu mizí i poslední zbytky původního vybavení. Systém chodeb v komplexu umožňoval nepozorovaný a především velmi rychlý přesun personálu z jednoho sálu do druhého. V praxi tak bylo možné přesunovat personál mezi všemi třemi sály v průběhu několika málo desítek vteřin. Dnes je tento přesun, díky chybějícím poklopům a krytům, které vytvářejí v podlaze nečekané pasti, ovšem výrazně pomalejší. Cestou ze sálu do sálů můžeme krom překvapení v podlaze ale najít třeba i impozantní pohled na prostor mezi oběma sály.

Samotné sály jsou dnes už jen smutnou připomínkou toho, co za necelých dvacet let zvládnou ti přičinlivější z nás. Všudypřítomné jsou snad jen poházené odpadky, občas ohniště po opalování izolace z kabelů. Díky opalování kabelů jsou stěny a strop některých ze sálů natolik pokryté sazemi, že na ně naše světla nestačila ani s pomocí denního světla.

Strop celého objektu, který byl dostupný po zpevněné cestě, sloužil jednak jako postavení radaru, jednak pro umístění aktivní obrany areálu. Dnes je, díky bující vegetaci, jediným místem, ze kterého můžeme získat představu o velikosti celého areálu.
 

ÚŽ a odpalovací plochy

Jen několik metrů od velitelského stanoviště se nachází malý ženijní úkryt. Původní vstup byl ale před několika lety zasypán.

V areálu nechybělo ani několik odpalovacích ploch, tedy ploch, na nichž byly umístěny samotné raketové komplexy. V případě Točné se jednalo o raketový systém S 125 – Něva. Dnes jsou na Točné stále ještě identifikovatelné celkem tři plochy, určené pro umístění raketových systémů. Ty jsou umístěny v pomyslném trojúhelníku, nedaleko velitelského stanoviště. Točná je dnes ukázkou toho, jak může dopadnout vojenský objekt necelých dvacet let po opuštění armádou.
 

Dokumentární film


 

Umístění na mapě

[codepeople-post-map]
 

Komentáře

komentář(ů)

background