Kdo jsem

Jak se jmenuji?
Kde bydlím?
Kolik mi je?
Profese?

Patrik Jambor
Na Praze 9.
28
Od dokončení školy pracuji v oboru IT. Zabývám se především hardwarem v oblasti telekomunikací. Samozřejmě jsem nezačínal hned jako správce sítě. Začínal jsem na technické podpoře Telefóniky. Odtud jsem se vydal vlastní cestou jako OSVČ. Poskytoval jsem služby všeho druhu, od podpory koncových uživatelů, až po správu optických prvků Cisco, Huawei, Calix. Nevyhnulo se mi ale ani vaření optiky v kolektorech. Aktuálně pracuji jako správce informačních technologií ve státní správě.

 

Jak jsem se dostal k fortifikaci?

Fortifikaci se věnuji od roku 2007, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. Z tohoto roku pochází i mé první snímky, které však byly foceny na mobil Sony Ericsson k750i. Zprvu jsem se však zajímal především o podzemní bunkry po Sovětské armádě. Mojí snahou nebylo zjišťovat informace o objektech, ale navštívit co nejvíce velkých bunkrů. Bylo mi tehdy 18 let.

Zde jsem narazil na první komplikace, kterou bylo získávání informací. Pokud se omezíme pouze na internet, tak neexistovalo moc zdrojů, odkud by bylo možné čerpat. Fortifikační komunita sice existovala, ale její celkový přístup k nováčkům spíše každého odradil. Každý měl již nalezené bunkry, které tak automaticky byly jeho a krom vyvolených je nikdo jiný nesměl navštívit. Stalo se tak smutným paradoxem, že bunkry mezitím někdo vykradl, hlavně že se do nich podívalo co nejméně lidí, kterým šlo skutečně jen o tu návštěvu nebo dokumentaci. Je to smutné, ale celkově to odráží povahu společnosti.

Zanedlouho jsem však narazil na stránky Laca Lahody, který se tématu vojenských prostorů a bunkrů věnoval již nějaký ten pátek. Oproti mému očekávání jsem si nevyslechl spršku odmítání, naopak se mi dostalo pozvání k němu domů a odcházel jsem ve dvě hodiny ráno s vidinou nových dobrodružství.

V roce 2008 jsme s kamarádem začali vyrážet na výlety, především do Ralska a Milovic. Samozřejmě jsme hledali především ty několikapatrové podzemní bunkry. Dnes lituji, že jsem šel slepě za jedním tématem a nefotil okolní budovy, které o pár let již nestály. V té době jsem také přezbrojil na mojí první zrcadlovku Canon EOS 40D. Tehdy jsem vše tahal ručně a tak se potvora pronesla. Samozřejmě za tu dobu člověk uděl během výletu mnoho blbostí a nabil si hubu. Například vzpomínám na túru Hvězdov – Holičky, kdy jsem si k foťáku naložil bágl dalšími 18kg a šel lovit bunkry. Toto rozhodnutí nebylo zrovna moudré. Ale člověka to dokonale vyškolí a ví, na co si dávat později pozor. Od té doby si batoh vážím, abych nenesl více jak 7kg.

„Samozřejmě jsem se choval stejně jako lidi, nad kterými dnes kroutím hlavou. Vždyť ten několikapatrový bunkr mohl být kdekoliv, to samé tajné a neobjevené areály, kde se dělaly ty nejtajnější výzkumy. Toto překvapení se nikdy nekonalo. Zpětně si uvědomuji, že i kdybych tehdy nad takovým bunkrem stál, tak to stejně nepoznám. Jsou to ale ty nejkrásnější chvilky, na které člověk rád vzpomíná.“

Cca okolo roku 2010 jsem konečně vystřízlivěl a přestal se slepě zaměřovat jen na podzemní objekty. Začal jsem fotit i povrch. V té době již však mnoho objektům „odzvonilo“ a buďto jsem chodil po ruinách nebo už nebyly ani ty ruiny.

Do roku 2013 jsem absolvoval řadu výletů do bývalých VVP Ralsko a Milovice. Na některá místa jsem jezdil opakovaně.

Koncem roku 2013 jsem si začal říkat, co s tím vším nafoceným materiálem budu dělat. Určitě jsem neplánoval nechat vše na disku a čekat, až odejdou do silikonového nebe. Vzpomněl jsem si sám na sebe, a jak obtížné bylo najít cokoliv ohledně vojenských objektů v Ralsku a Milovicích. V té době jsem také řešil objev svého prvního objektu a jeho možné natočení.

Počátkem roku 2014 jsme s kolegou Jakubem Boučkem zvážili možnost založení spolku, který by se fortifikacím věnoval. Byla to dobrá souhra, jelikož já jsem fotil a kolega Jakub točil, na kontě měl již několik dokumentů o fortifikaci. Slovo dalo slovo a spolek Historie Dokumentace Fortifikace z.s. byl na světě. Fortifikační komunitě však bylo toto rozhodnutí proti srsti, nechtěla přijmout argument, kdy by se o objektech začalo hovořit dříve, než spadnou. O kompromisech nebylo možné navázat řeč. Popravdě řečeno jsem si zvykl, že se v tvrdém jádru pohybují „divní lidi“, proto mi status odpadlíka nijak nevadil.

Rok 2014 považuji za vrchol mé fortifikační činnosti, bádalo se každou volnou chvíli, běžel už i web fortifikace.cz. Mým cílem však nebylo pouhé zveřejňování galerií, chtěl jsem k fotografiím doplnit i textové informace. V tomto okamžiku nastal i celkem veliký zlom, který by mnoho nadšenců mohlo považovat za zklamání, pro mě to však byly odpovědi na dlouho kladené otázky. Téhož roku jsem konečně začal navštěvovat i další objekty, především pracoviště CO a ČSLA po celé republice.

„Celý ten sen o několikapodlažních podzemních bunkrech byl pryč. Jakmile se člověk ponoří do studie dokumentů, tak zjistí, že výstavba podzemních objektů nebyla zrovna nic levného. Peníze byly problém vždycky! S množstvím navštívených objektů, které vždy bývaly v jednopatrovém provedení, jsem se o tomto tvrzení ujistil. Proč stavět komplikované a předražené vícepatrové objekty, když stačí vyhloubit úzký tubus, kam se vše potřebné vejde. Dyť i ten dvoupatrový Granit je vlastně pouze přepažený tubus.
Vícepatrové objekty tu samozřejmě jsou, ovšem zastoupené minimálně a můžeme o nich mluvit jako o atypických stavbách. Naše armáda plánovala především v 50. letech poměrně rozsáhlou výstavbu. Hlubším studiem taktéž člověk zjišťuje, že mnoho podzemních objektů zůstalo jen na papíře nebo ve stádiu hrubé stavby – došly finance nebo se objevila komplikace. Objekty, které se dostavěly, měly mnohdy velké problémy s vlhkostí, ty pak na začátku 90. let armáda opustila jako první.

Pokud hovoříme o Sovětské armádě, tak krom finanční stránky také dominuje skutečnost, že bývalé Československo bylo dopadovou plochou odvetného úderu a v případě postupu nepřítele i nárazníkovou zónou, kde by probíhaly tvrdé boje v zamořeném prostředí. Proto „lepší“ objekty můžeme hledat spíše hlouběji, v bývalém SSSR.

S nástupem přesných zbraní, protibunkrových střel a moderní špionážní techniky, bylo o osudu statických bunkrů rozhodnuto. Bylo vzato v úvahu, že nepřítel umístění krizových pracovišť zná, proto se na počátku 80. let stále častěji mluví o mobilním způsobu budování krizových pracovišť, příkladem je samovyprošťovací úkryt ÚP-82 na podvozku Tatra 815, který lze propojit až se 3 dalšími úkryty. Pojízdné úkryty už byly do armády zavedeny v roce 1968, např. PÚ-68.

Současné zodolněné pracoviště lze tak považovat za jakýsi přežitek, který však funguje jako dokonalá černá díra na peníze. Provoz těchto pracovišť byl drahý již za komunismu, natož nyní. Upozorňuji, že mluvím o armádních objektech, nikoliv objektech CO, kde jejich smysl naopak vidím.“

Rok 2015 byl ve znamení seriálu „Přísně utajovaná místa“, který běžel na Stream.cz. Většinu času zabrala realizace celého pořadu. Ke každému dílu vyšel i patřičný článek a dlouhá verze dokumentu, která obsahovala podrobnější informace. Ačkoliv honorář nepokryl ani výdaje za cestu a ubytování, jednalo se o slušný způsob zviditelnění, jelikož některé díly získaly během dne i 50 – 80tis. zhlédnutí. V tomto roce jsem si také pořídil lepší fullframe zrcadlovku, Canon EOS 6D a začal fotit první panoramatické snímky.

Za zmínku stojí, že jsem také potkal spoustu lidí, kteří dříve pracovali v armádě. Ačkoliv se nehlásím k žádné politické straně a těmto tématům se při rozhovorech vyhýbám, velmi mě zarazilo, kolik těchto dřívějších obránců otevřeně hlásí sympatie k minulému režimu.

Seriál Přísně utajovaná místa pokračoval i v roce 2016, kdy vznikala jeho druhá řada. Opět jsme měli slušně nakročeno, protože se točily materiály i pro dlouhou verzi dokumentu. Jelikož požadavky ze Streamu byly především na „bulvárnost a krátkost“ videa, shodli jsme se, že dlouhá verze dokumentu je taktéž jedinou použitelnou verzí pro náš web fortifikace.cz. Téma dokumentu nebylo možné vtěsnat do 10 minutového pořadu.

V březnu roku 2017 jsem vystoupil ze spolku HDF z.s., hlavním důvodem mého odchodu byla nečinnost spolku. Přešel jsem proto do organizace CMA, která aktivně spolupracuje s veřejností a má dlouholetou tradici.

A co Vás v roce 2017 čeká? V první řadě budu aktualizovat témata Ralsko a Milovice, za poslední dobu se mi nahromadilo mnoho materiálů a současné články (zvláště o Ralsku) obsahují jen základní a strohé informace. Uvedena do funkce bude také knihovna CO a videotéka. Tento rok jsem také započal dokumentaci v bývalém Vojenském újezdu Brdy. V plánu je i návštěva některých objektů velitelského systému CO a ČSLA. Kolik toho stihnu, uvidím především dle finančních možností. V tomto roce bych chtěl také realizovat veřejná setkání, ať už formou expedice do prostoru nebo formou semináře.
 

Za projekt Vojenské-prostory.cz, Patrik Jambor.

 
 
 
 

background