Historie vývoje jaderných pum | vojenske-prostory.cz

Historie vývoje jaderných pum

Chceme-li se podívat na jadernou historii, musíme se vrátit do třicátých let dvacátého století. Už v roce 1933 Francii manželé Irène a Fréderic Joliot-Curieovi ozařovali známé prvky částicemi alfa a tím získali umělé radioaktivní prvky. O rok později italský vědec Enrico Fermi zjistil, že lepší je použít k ozařování neutrony a že cesta k ideálnímu výsledu vede přes jejich zpomalení průchodem přes parafín nebo vodu. A nakonec, v roce 1938 němečtí vědci Otto Hahn a Friedrich Strassmann bombardováním neutrony rozštěpili atom uranu. Vědci pochopili, jakou silou může být štěpná reakce, politici pochopili, jak může být tato síla využita či zneužita a začal závod. Kdo dřív vyrobí zbraň na tomto principu.

Závod mezi USA a Německem

Od konce třicátých let ale spolu soupeří především Spojené státy americké a hitlerovské Německo. Ani jedna strana přesně neví, jak daleko jsou s výzkumem jejich protivníci. Zatím co spojené státy ale výzkumu dávají prioritu, na projektu Manhattan v pozdějších fázích pracuje až 150 000 lidí, Německý tým je výrazně skromnější. Na výzkumu pracovalo jen několik desítek lidí a i financování projektu bylo výrazně skromnější. Vítěz byl tedy vlastně jasný. Dne 2. prosince 1942 spustil Enrico Fermi v Chicagu, podzemní hale pod opuštěným stadionem, první reaktor a rozběhl se vývoj atomové bomby.

Projekt nesl krycí označení Manhattan a své smrtonosné ovoce přinesl 16. července 1945, kdy byla v poušti White Sands v Novém Mexiku, nedaleko města Alamogordi, úspěšně otestována první jaderná bomba.
K prvnímu ostrému použití jaderné zbraně došlo 6. a 9. srpna 1945. Právě tehdy byly na japonská města Hirošimu a Nagasaki, shozeny další dvě vyrobené bomby Little Boy a Fat Man.
Konkrétně svrhl bombardér B-29 Enola Gay 6. srpna 1945 v 8:16 na Hirošimu uranovou jadernou pumu s ekvivalentem mezi 13 a 18 kilotunami TNT a 9. srpna 1945 v 11:02 svrhl bombardér B-29 Bock’s Car plutoniovou bombu na Nagasaki.

Little boy Fat man

Německý jaderný program

Projekt na využití atomové energie pro válečné účely byl jednou z tajných zbraní, na které Německo za druhé války pracovalo. Výzkum vedl německý vědec Werner Heisenberg nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1932.
Němci zprvu k vývoji přistupovali s velkou nedůvěrou, kvantovou teorii považovali za židovskou a nepraktickou. Byl to právě Heisenberg, kdo u nacistů probudil zájem o tuto neárijskou teorii. Postupně se mu podařilo nacisty přesvědčit, že ji využít pro sestrojení jaderného reaktoru a atomových zbraní.
Německo však trpělo několika nedostatky. Kromě malého týmy a nedostatečného financování trpělo i nedostatek štěpného materiálu. Pro nás je zajímavým faktem, že část uranu, který Heisenbergerův tým používal, pocházela ze západočeského Jáchymova. Mimochodem, těsně po válce využívali se stajným zájmem naše zdroje uranu sověti. Německý výzkumný tým ale měl i další potíže.

Kostka kovového uranu z Jáchymova Pokusné německé zařízení v Haigerlochu

Jaderné pokusy probíhaly V severoněmeckém městě Haigerlochu, asi padesát kilometrů od Stuttgartu. Spojenci si ovšem byli vědomi nebezpečí, které mohl německý jaderný program přinést a tak se německá výzkumná zařízení několikrát stala cílem bombardováním. To pochopitelně výzkum výrazně zpomalilo.
Pozdější výzkumy také ukázaly, že německý tým byl celkově za americkými kolegy pozadu. Jejich výzkum se podle dnes známých informací opožďoval až o několik let a tak zatím co Američané testovali jadernou bombu, Němcům se nepodařilo spustit ani první ze dvou pokusných reaktorů.

Heisenberg je mnohdy zmiňován jako sabotér uranového projektu, který zamlčoval zásadní výpočty a poskytoval nesprávné údaje, aby nedošlo k výrobě jaderné zbraně a jejímu následnému předání Hitlerovi. Tato konspirační teorie má však kořeny ve vědcích, kteří byli po válce zadržení a hájili se právě touto legendou. K rozšíření přispěli i žurnalisté, kteří Heisenbergův příběh zpracovali do různých literárních podob.

Závod mezi USA a SSSR

Celý svět byl v roce 1945 svědkem síly, kterou jaderné zbraně nabízí a tím se zrodila i touha mocností tyto zbraně vlastnit. Sovětský svaz ovšem zprvu výrazně zaostával. Zatím co Američané budovali jadernou mocnost, Sověti otestovali svou první jadernou bombu až 29. srpna 1949. Jednalo se konkrétně o kopii americké bomby, která byla použita během druhé světové války a jak už možná tušíte, nejednalo se o náhodu, ale o důkladnou práci špionážních služeb a jaderného fyzika Klause Fuchse, který byl sice součástí amerického projektu Manhattan, ale pracoval pro sověty. Sovětský svaz se tak v roce 1949 stal druhou mocností, která měla ve výzbroji jaderné zbraně.

V roce 1952 vyvinuli vědci v USA termonukleární bombu. Sověti ale už rozdíl výrazně dotahovali a termonukleární zbraň vyvinuli o rok později. Obě mocnosti měly nyní ve výzbroji mnohem účinnější zbraň, než kdykoliv před tím. V následujících letech tedy pokračoval trend zvyšování síly i počtu jaderných zbraní. V roce 1954 se již testovaly termonukleární bomby se silou v řádu megatun. Testy však nešly podle plánů. K potížím došlo jak na Americké straně, kdy výbuch termonukleární bomby Castle Bravo způsobil explozi o síle 15Mt, místo odhadovaných 4-8Mt a zamořil tak část USA, tak i na straně SSSR, když výbuch bomby RDS-37 se sníženou silou 1,6Mt způsobil smrt dvou lidí.

Navyšování ničivé síly pokračovalo dál, v USA bylo po roce 1955 vyrobeno 200ks bomb Mk17 se silou výbuchu 10 – 15Mt. Nejsilnější americkou bombou byla Mk-41 se silou 25Mt. Vyrobeno jich bylo, po roce 1960, okolo 500 kusů.

Dokument “Největší bomba na světě”, který ukazuje unikátní záběry výbuchů největších jaderných bomb

Co se Sovětům dařilo v kvalitě, to se jim ovšem nedařilo v kvantitě a na konci padesátých let americká produkce jaderných zbraní produkci sovětskou výrazně převyšovala. Vydali se tedy cestou navyšování ničivé síly, až se podařilo sestrojit a 30. října 1961 otestovat termojadernou bombu se sílou výbuchu 100 Megatun. Sověti jí nazvali CAR BOMBA. Bomby se báli i samotní tvůrci a tak s použitím olověného pláště snížili sílu výbuchu na 57 Megatun. Bomba byla schopna zničit naprosto vše do vzdálenosti 25 km, vážně poškodit běžné budovy do vzdálenosti 35 km a způsobit popáleniny třetího stupně do vzdálenosti 100 km. Atomový hřib s průměrem 40 a výškou 60 km pronikl až do spodní části termosféry Země. Tento test zchladil obě mocnosti a 5. srpna 1963 došlo k podepsání dohody o omezení jaderných pokusů v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. Zkoušky bylo možné provádět tedy jedině pod zemí.

V 60. letech došlo k celkovému omezení výroby jaderných pum. Nebylo tomu tak z důvodu, že by se mocnosti dohodly o na jejich omezení. Jadernou pumu bylo nutné nad místo výbuchu dopravit letadlem, které mohlo být zpozorováno nebo sestřeleno. Na obzoru byl však mnohem mobilnější prostředek, který umožňoval mnohem lepší využití a je využíván až do dnes. Hovoříme o balistických raketách.
 

PROFIL AUTORA

Patrik Jambor

Místopředseda spolku

Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz.

V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům.

Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování:

en.wikipedia.org
casopis.vesmir.cz

Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

 

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: ,

background