Generace jaderných zbraní

1. generace

Jednalo se o zbraně určené výhradně pro letectvo. Znakem těchto zbraní byla vysoká hmotnost a velké rozměry. Velkým problémem byly neutronové iniciátory, které byly tvořeny poloniem 210. To mělo poločas rozpadu pouhých 140 dnů, což obnášelo jejich obměnu. Zbraně byly skladovány v rozloženém stavu a jejich smontování vyžadovalo vždy alespoň 72 hodin. Tyto jaderné zbraně se přestaly používat v roce 1961 a fungovaly na principu štěpení těžkého jádra.
 

2. generace

Prioritou zbraní této generace bylo efektivnější využití štěpných materiálů, ale i snížení hmotnosti a rozměrů. Jaderné zbraně druhé generace se označují jako termonukleární a byly vyráběny od roku 1952. Díky snížení velikosti bylo možné tyto zbraně rozšířit do jiných typů vojsk, než jen letectva. Místo neutronového iniciátoru se začal používat neutronový generátor. Zbraně musely být stále skladovány v rozloženém stavu, což prodlužovalo dobu jejich přípravy.
Princip jaderných zbraní druhé generace je založen na slučování atomů vodíku v hélium, což je proces probíhající ve hvězdách. Tato reakce je daleko efektivnější než štěpení. Pro její zahájení je ale nutná obrovská energie, kterou lze získat pouze jaderným výbuchem. Termonukleární hlavice tedy potřebuje malou štěpnou nálož jako „spoušť“.
 

3. generace

Jednalo se vlastně o modifikované termonukleární zbraně. Zbraně bylo možno skladovat zkompletované, stačilo pouze vložit neutronovou trubici a připojit elektronické obvody hlavice na baterie. Za pomoci různých úprav bylo taktéž možné využít nebo naopak potlačit účinky jaderné zbraně. Tyto zbraně se začaly vyrábět od roku 1961 a známé jsou tři základní typy.

Neutronová bomba – Jde o dvoufázovou termonukleární zbraň, u níž asi 90 % energie připadá na druhou fázi (slučování). Neutronová puma využívá neutrony s vysokou energií, které vznikají při tomto slučování a vysokou rychlostí se šíří do okolí a dobře proniká i do kovových předmětů. Uvádí se, neutronová hlavice o síle 1 kilotuny zlikviduje osádku tanku T-72 ještě 690 metrů od místa výbuchu, kdežto klasická štěpná hlavice to dokáže jen na 360 m. Dávka záření 600 radů se považuje za normálně smrtelnou (tj. usmrtí nejméně polovinu zasažených osob), ovšem příznaky nemoci z ozáření se projeví až za několik hodin. Neutronové bomby jsou však schopné způsobit ozáření až 8000 radů, což znamená vyřazení z boje v několika sekundách a smrt do několika minut.

Zbraně se zesíleným zamořením – mají obaly zhotovené z kovů, které se vlivem rychlých neutronů mění v radioaktivní izotopy a zamořují terén. Takovým kovem je především kobalt (odtud název „kobaltová puma“), který může učinit oblast neobyvatelnou na desítky let. Pro střednědobé zamoření (týdny až měsíce) lze použít zinek nebo tantal, pro krátkodobé (dny) je nejvhodnější zlato a pro velmi krátké (pouze hodiny) sodík.

Zbraně s potlačeným radioaktivním zamořením – vycházejí ze stejné úvahy jako předchozí typ, ale jejich obaly jsou vyrobeny naopak z kovů, které neutrony pohlcují a přitom se samy nestávají radioaktivními (např. bór). Navíc je první fáze (štěpná) co nejslabší, aby se omezilo její radioaktivní působení. Výsledkem je podstatné snížení zamoření okolí exploze. Uvádí se, že USA mají k dispozici hlavice, jejichž místo výbuchu přestává být nebezpečné už za několik desítek hodin.
 

4. generace

Všechny nukleární zbraně 3. generace však mají jednu společnou nevýhodu. Obsahují malou štěpnou bombu jako „spoušť“ pro zahájení termonukleární reakce. Štěpné zařízení je rozměrné, těžké, složité, křehké a velice drahé. Vědci se tedy od 80. let snažili přijít na způsob, jak štěpnou nálož nahradit. Znamenalo by to další snížení hmotnosti a velikosti celé bomby. Objevené způsoby se ovšem nikdy neuplatnily. Buďto byly velmi neekonomické nebo nebyl účinek 100%. To však po roce 1991 změnil nález červené rtuti, která se vyrábí chemickou syntézou a následným ozařováním v jaderném reaktoru. Tento prvek se dokáže nabíjet a kumulovat energii např. z rentgenového záření. Bylo by tedy možné z něj vyrobit vysoce precizní rozbušku, která by zařídila současnou iniciaci celé zásoby uranu nebo plutonia, zatímco v termonukleární zbrani by dokázala spustit vodíkovou fúzi.
Jisté je, že červené rtuti se bojí i samotní vědci. Jeden z tvůrců termonukleární bomby Sam Cohen tvrdí, že po rozpadu Sovětského svazu se červená rtuť dostala na černý trh se zbraněmi, a také varoval, že pomocí ní by bylo možné vyrobit neutronovou pumu o velikosti baseballového míčku, jejíž výbuch by usmrtil vše živé v okruhu nejméně 600 metrů
 

PROFIL AUTORA

Patrik Jambor

Místopředseda spolku

Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz.

V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům.

Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování:

Časopis ATM – atmonline.cz

Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

 

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: , , ,

background