1968 – Sověti v Milovicích

V České republice najdeme jen velmi málo míst, kde je třeba po historii města bádat u pamětníků, luštit ji ze starých fotografií, podnikat vlastní průzkumy a kontaktovat bývalé příslušníky sovětské armády. Jedním z takových míst jsou Milovice. Ne že by jejich oficiální historie neexistovala, ale mnohdy bývá upravená a neúplná. Je totiž třeba brát v úvahu skutečnost, že Milovice, i když jsou jrn nedaleko Prahy, byly po roce 1968 především městem sovětským.
 

Milovice a Boží dar patří k sobě jako vejce k vejci?

Nikoliv, Milovice byly jedna vojenská posádka a Boží Dar druhá. Obě posádky měly své brány, dělil je od sebe plot, měly své vlastní obchody, kulturní domy a tak dále. I když my dnes často vnímáme přítomnost sovětské posádky v nějakém městě jako by šlo o jeden celek, realita byla odlišná. Třeba rodinní příslušníci vojáků z povolání, kteří žili na Božím Daru se tak ke svým sousedům v Milovicích mohli podívat jednou do roka v rámci družby, ale jinak žili odděleně za plotem.


Foto: Brány v Milovicích a na Božím Daru (Zdroj: odnoklassniki.ru)

Vše se komplikuje tím, že útvar měl někde sídlo – kasárna, avšak jinde měl bojové posty. Třeba spojaři útvaru 7. vládního spojení SSSR tak sice sídlili v Milovicích, ale jejich bojový post byl v Jiřicích. 295. motostřelecká divize sídlila v Milovicích, ale jeden z jejích útvarů zajištoval protiletadlovou ochranu letiště Boží Dar, zatímco jiný útvar zajišťoval výuku na střelnici Traviny.

Obecně je tak pro nás sice jednoduší sloučit vše pod jeden název – Milovice. Správně to ale samozřejmě není. Vojenský výcvikový prostor ani vojenský újezd Milovice nikdy neexistoval. Vždy tu byl jen VVP nebo VÚ Mladá.
 

Kolik sovětů v Milovicích bylo?

V souvislosti s počtem sovětských obyvatel Milovic padají mnohdy rozsahy od 30 000 – 100 000 obyvatel, počty se mnohdy opírají o „oficiální dokumenty“, což je velmi úsměvná skutečnost, protože sovětská strana vždy ve věcech vojenských zaujímala postoj ve stylu „nic vám do toho není“. Lze tedy očekávat, že pokud nějaký oficiální dokument existuje, informace v něm obsažené se ponesou ve stylu dřívější doby. Je třeba si uvědomit, že z vojenského hlediska se jedná o strategické údaje o počtech vojsk. Veřejně známé informace o počtech sovětských občanů, kteří se po roce 1968 ocitly v Milovicích, jsou natolik orientační, jako tabulky útvarů, které se v Milovicích, ale i na území ČSSR nacházely.


Foto: Běžný život v Milovicích a na Božím Daru (Zdroj: odnoklassniki.ru)

Navíc, tabulky a přehledy se vztahují pouze ke Střední skupině vojsk SA. Sověti ale přiznávají, že zde byly i další útvary, které pod střední skupinu vojsk nespadaly. Dále bychom na území ČSSR našli například útvary, které zde byly tak zvaně „na stáži“. Ke všem útvarům je potom nutno také připočítat i rodinné příslušníky vojáků z povolání.

Odpověď na otázku týkající se počtu sovětských vojáků v Československu by tak mohly poskytnout pouze Moskevské vojenské archivy, do kterých se však ještě dlouhou dobu nepodíváme. Hlavním zdrojem informaci se tak stávají pamětníci, především z bývalého SSSR a ruské weby, které se střední skupinou vojsk zabývají a informace mají poměrně dobře zpracované.
 

Jak to tedy s Rusy vlastně v Milovicích bylo?

Paradoxně právě Rusů byla v Milovicích menšina (cca okolo 30%), spíše bychom zde narazili na Ukrajince, Bělorusy, Kazachy, Uzbeky. To bylo zapříčiněno tím, že v případě války by Československý front, spolu se střední skupinou vojsk, nebyl součástí hlavního útočného směru. Hlavní směr by byl veden z bývalého NDR, kde působily jednotky s modernějším vybavením a právě v NDR byli dislokováni především etničtí Rusové. Neoficiálně se hovoří o tom, že pro působení ve spojovacích útvarech SSSR, kterých bylo v Milovicích nejvíce, byli vybírání branci ze západních republik SSSR a to především z důvodu gramotnosti.


Foto: Milovické přátelství napříč národy (Zdroj: odnoklassniki.ru)
 

Za trest nebo za odměnu?

Jedná z fám, která se ohledně Milovic, ale i celé ČSSR šíří, je informace, že sem byli Sověti posílání za trest. Toto tvrzení jsme ověřovali přímo u pamětníků z SSSR. Naprosto vždy se nám dostala stejná odpověď „Byla to nejlepší léta mého života, hned bych se tam vrátil…“. Tato odpověď má logické opodstatnění. Za trest se posílalo zpět do SSSR nebo rovnou na Sibiř, nikoliv do západní civilizace, která byla životním komfortem několik desetiletí vpřed. Někteří Sověti tak po přesunu do ČSSR neměli sebemenší tušení, jak se ovládá třeba vodovodní kohoutek nebo proč se koberce dávají na zem…
 

Dostávali se Sověti do ČSSR za úplatek?

SSSR bylo tvořeno 15 státy, každý měl několik Obvodních vojenských správ a několik vojenských okruhů. Muselo by tak dojít k uplacení několika úředníků, navíc by výsledek nebyl jistý, protože jednotlivé druhy vojsk si mohli vybírat z odvedených branců. Bylo by tak mnohem jednoduší uplatit lékaře, který by vydal modrou vojenskou knížku, tento proces fungoval stejně jako u nás.

Další, kdo mohl o přeřazení brance rozhodnout, byl velitel Střední skupiny vojsk, který by si dotyčného tak zvaně vytáhl.
 

PROFIL AUTORA

Patrik Jambor

Fotograf, badatel

Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že sehnat informace k tomuto tématu bylo obtížné a stav budov v bývalých vojenských prostorech se zhoršoval každým dnem. Mým cílem se tak krom dokumentace stalo i bádání po informacích, které souvisí se vznikem/zánikem vojenských prostorů, staveb, ale i stavební činností obou armád mezi lety 1968 – 1989. Sekundárně se však věnuji i poválečnému období a situaci v 90. letech 20. století.

Kontaktovat mě můžete na emailu: jambor(zavináč)vojenske-prostory.cz
V článku jsem čerpal z následujících zdrojů, kterým patří i mé poděkování:

Otto Nerad
Příslušníci Střední skupiny vojsk SA
Fotogalerie příslušníků SA z odnoklassniki.ru

 

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: ,

background